Hlavní zprávy
  • Pause
  • Previous
  • Next
1/2
 

Vladimír Wolf: Odhalení skutečných příčin krize české pravoslavné církve

Vladimír Wolf: Odhalení skutečných příčin krize české pravoslavné církve


Prorocká slova Divotvůrce Serafima Sarovského o arcipastýřích církve za posledních časů se již naplnila v České republice: oslava letošní pravoslavné Paschy měla hořkou příchuť. Věřící si totiž uvědomili, že část biskupů a kněží v Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku ve skutečnosti nemůže věřit v Kristovo Vzkříšení a necítí žádnou bázeň Boží z Posledního soudu.

Foto: Hans Štembera

„Zneužívání svátostných tajin k vydírání, tolerování sexuálních zvráceností bývalého metropolity a arcibiskupa pražského Kryštofa, chamtivost, lež, morální úpadek – to je situace, ze které bolí srdce“, svěřují se duchovní a pravoslavní věřící, s nimiž jsme měli možnost hovořit. Jsou to Češi, Rusíni, Ukrajinci, Rusové, Moldavané, Romové,Srbové, Gruzíni, Bulhaři... Jsou mezi nimi profesionální novináři, vysokoškolští pedagogové, umělci, architekti, studenti, živnostníci i zaměstnanci – lidé, pro které se Česká republika stala novým domovem, i ti, kteří přijeli teprve nedávno a v místní pravoslavné církvi, chtěli najít duchovní oporu.

Totální ignorance ústavy pravoslavné církve, znemožnění činnosti výkonného orgánu církve tj. eparchiální rady, nerespektování rozhodnutí eparchiálního sněmu, překrucování kánonů církve, tedy naprosto nepravoslavné a svévolné rozhodování arcibiskupa Michala... Když byla nedávno do Prahy přivezena ikona s ostatky sv. Matrony Moskevské, věřící byli šokováni, že neměl odvahu se jí poklonit. Některé kněze to však nepřekvapilo. „Nedodržuje přísahu, lhal nám jen proto, abychom za něho hlasovali“ – tak by se dalo do jedné věty shrnout to, co dnes trápí více než polovinu duchovních a někdejších laických delegátů, kteří Michala Dandára zvolili pražským arcibiskupem. Krátce po intronizaci se nově zvolený arcibiskup k velkému překvapení svých voličů obklopil spolupracovníky odstoupivšího arcibiskupa Kryštofa. Ten podle názoru mnohých Michalovi Dandárovi nejen radí, ale ve skutečnosti dál církev ovládá. Nasvědčuje tomu řada podivných rozhodnutí Michala Dandára. Odvolal řádně zvoleného ředitele eparchie a bez souhlasu eparchiální rady jmenoval do funkce Kryštofova člověka, prot. J. Nováka, který je vyšetřován pro manipulace s vyšší částkou církevních peněz z pronájmu. Podle trestního oznámení je měl nasměrovat na účet, který při předávání funkce zamlčel. Zjistilo se, že dispoziční právo k účtu má Radim Pulec, tedy arcibiskup Kryštof a žena, která byla označena jako jedna z jeho údajných milenek.

Arcibiskup Michal také bez souhlasu eparchiální rady, rady církevních obcí, ignorujíc názor věřících daných obcí, přistoupil k výměně duchovních správců v nejbohatších pražských chrámech. Podpora duchovních, kteří nerespektují ani zákonné normy České republiky a často ani neznají češtinu, věnují se kšeftaření - a naopak pronásledování, trestání a snaha zbavit se úplně zkušených, vzdělaných, duchovních, kteří příkladně pečují o věřící – tak se dá stručně shrnout stav personalistiky pražského arcibiskupa Michala. Jsme církví, s.r.o., kde byl „zprivatizován i oltář“, konstatuje smutně jedna z českých věřících, která přijela křest teprve před 2 lety a jejíž identitu redakce zná. Naráží na skutečnost, že některým duchovním arcibiskup Michal nežehná – tedy jinými slovy zakazuje pomáhat v průběhu týdne sloužit v pražských chrámech. Na Moravě byly z kláštera vyhozeny rumunské mnišky, z kterých se ze dne na den staly bezdomovkyně. Také byli z církve propuštěni duchovní, kteří respektovaly příkazy posvátného synodu v takzvaném období krize...

Ale zkusme se vrátit na začátek krize a odhalit její skutečné kořeny. To, že v čele česko-slovenské autokefální církve stojí arcipastýř, který své hodnosti není hoden, se poprvé provalilo v dubnu 2013. Česká komerční televize TV NOVA v hlavním zpravodajství odvysílala zprávu o údajných nemanželských dětech a mnohočetných sexuálních vztazích tehdejšího nejvyššího představitele místní autokefální (samostatné) Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku arcibiskupa Kryštofa/ Radima Pulce. Pod tlakem médií se tak náhle ocitl celý posvátný synod církve, kterému byla současně doručena kanonická stížnost manželky pravoslavného kněze, jež v TV NOVA promluvila.

Odhalila pravdu o sexuálním nátlaku a rozvratu vlastní rodiny. Současně synod obdržel další svědectví, včetně konkrétních jmen dalších údajných „arcibiskupských“ dětí včetně jmen matek. Začalo vycházet na povrch, že už v minulosti se arcibiskup Kryštof měl sexuálně stýkat se ženami a rozvrátit další kněžská manželství. K sexu měl dokonce nutit i ženy s mnišskými sliby. (Pro úplnost uvádíme, že výpověď jedné z nich, která si nepřála být jmenována, ale jejíž identitu redakce zná, nám tuto skutečnost nyní potvrdila.) Za pozornost stojí také skutečnost, že k jeho blízkým spolupracovníkům patřil i později za sexuální násilí odsouzený MUDr. Barták, s nímž založil společnost Ikonostas, s.r.o. Mnohočetné sexuální vztahy nejvyššího představitele církve nemohly vyjít najevo, protože ženám přikázal, aby se zpovídaly pouze u něho....

Posvátný synod vyzval obviněného arcibiskupa a údajné matky dětí, aby tím nejjednodušším způsobem prokázali pravdu a vyvrátili vznesená obvinění, a to testy DNA. To však do dnešního dne prokázáno nebylo. Arcibiskup Kryštof přísahal na Evangelium, že je zcela nevinný. Vyšetřování bylo zastaveno, protože posvátný synod s jistou úlevou přijal rezignaci arcibiskupa Kryštofa. Ten ve svém prohlášení napsal, že zbytek života chce strávit v monastýru, který mu posvátný synod určí... a odešel do Těšova. Zájem hlavních médií tak opadl.

Ještě nezaschl inkoust na podpisu dobrovolné rezignace a již se rozběhla akce „za návrat arcibiskupa Kryštofa“. O tom, kdo ji řídil, dnes již není pochyb. Stovkám, zejména ruskojazyčných věřících, bylo sdělováno, že mladí ambiciózní biskupové chtějí ovládnout církevní peníze, že veškerá obvinění jsou smyšlená a věřící se mají účastnit akcí na podporu neviny vladyky Kryštofa a podepisovat petice za jeho návrat. Nejhorlivěji však pracovala „akční jednotka žen“, které za někdejším arcibiskupem dojížděly pravidelně do vzdáleného monastýru. Nejaktivnější mezi nimi byla jeho někdejší stálá poradkyně, společnice, která ho provázela na zahraniční cesty a s níž trávil dokonce i společné dovolené: Taťána Střelcová. Ta přesvědčila hlavní svědkyni paní X.R., aby nevystavovala církev hanbě a napsala prohlášení, že šlo „jen“ o blízký duchovní vztah.

Současně byla na sociálních sítích a internetu spuštěna lavina pomluv, v nichž byli ostatní biskupové očerňováni a zcela kompromitováni v očích věřících. Mediálně nezkušení a celou situací zaskočení biskupové se opravdu nedokázali účinně bránit. Radim Pulec totiž dokázal svými sugestologickými schopnostmi doslova obalamutit celou řadu lidí, kteří mu skutečně věřili a prosazovali jeho návrat.

Jedním z organizátorů tehdejší petice za "návrat vladyky Kryštofa" byl vysokoškolský pedagog doc. V. Merunka, který nám k tomu řekl: „Byl jsem hrubým způsobem manipulován. Pan Pulec (to je občanské jméno arcibiskupa Kryštofa) naši petici řídil, radil nám, scházeli jsme se dokonce také v zahraničí v Řecku a hodně spolu telefonovali. Ale když jsme připravili jeho interview v tisku, tak uvedl, že nás nezná a že si petici nikdy nepřál. Toto udělal několikrát. Nakonec se kvůli němu rozhádali biskupové v synodu (rada pravoslavné církve) a vzájemně se vylučovali z církve, až do věci musel zasáhnout Cařihradský patriarchát. Postupem času jsem se přesvědčil, že pan Pulec rafinovaně poštvává lidi proti sobě. Byly to například pomluvy o různých duchovních včetně biskupů, které jsem později sám osobně poznal a zjistil, že to je jinak. Pan Pulec sice z vedení pravoslavné církve z vlastní vůle odstoupil kvůli skandálu s porušením celibátu, čímž se mu podařilo se vyhnout církevnímu soudu, ale stále v ní má velký vliv, slouží v různých chrámech doma i v zahraničí, zpovídá a křtí, přestože je oficiálně jen na pozici mnicha doživotně umístěného do kláštera v Těšově u Chebu. Vybudoval si okolo sebe skupinu svých věrných, kteří v něm vidí inkarnaci samotného Boha a jsou pro něj ochotní udělat cokoliv. Píší mu knihy, připravují dokumentaci různých projektů, píší falešná svědectví, a pevně věří v jeho nevinu ve věci dodnes nesouzených sexuálních obvinění. Když jsem se na tom odmítl podílet a nechtěl psát bláznivé texty jménem jakoby široké mezinárodní veřejnosti, jeho věrní spustili hon na čarodějnice, byl jsem prohlášen za zrádce, fašistu, agenta NWO, vedoucího jakési nebezpečné protislovanské skupiny a obřadně vyhozen z jednoho zájmového spolku, který pan Pulec využívá.“

Je pochopitelné, že za této situace následovala dvouletá krize, během které bylo obtížné zvolit nového metropolitu, nového pražského arcibiskupa. Tím se nakonec stal Michal Dandár. Vzápětí se však začaly objevovat první pochybnosti o jeho rozvodu a mnišství. Zdrcující fakta uveřejnil např. článek Pravda, z které mrazí na slovenském serveru www.pravoslavnyspravodaj.eu (pod slovenským textem naleznete i ruský překlad), který si lze přečíst zde.

S postupem času, kdy se začalo prosazovat v praxi nové arcibiskupské Michalovo samoděržaví, se začínaly ozývat hlasy, že za vladyky Kryštofa by k takovým věcem nemohko docházet... V paní X.R. se hnulo svědomí a rozhodla se celou situaci, jak arcibiskup Kryštof ve skutečnosti zneužíval svého postavení, jak si vynucoval sex, zneužíval i svátostné tajiny, popsat v otevřené zpovědi jejíž záznam s ruskými titulky si můžete prohlédnout zde.

Současný zoufalý stav vede k tomu, že i pamětníci církve začínají přinášet svá svědectví a na veřejnost se dostávají dokonce interní doklady duchovního soudu i utajené zápisy posvátného synodu. Veřejnost se dozvídá , jaká je prehistorie původně ženatého kněze Radima Pulce, který později přijal mnišské jméno Kryštof, nebo jak byla zmanipulována jeho volba na pražského arcibiskupa...

Zde: www.katakomby.net

Na veřejnost prosakuje stále více a více informací o emeritním arcibiskupovi Kryštofovi a jeho podivné arcipastýřské péči, vyvstvávají otázky: proč za celá léta není v ČR jediná česká mniška a proč ta, která mnišství přijala pak náhle odložila mnišský hábit? Proč nepečoval o výchovu českých duchovních? Proč se projevil nedostatek vhodných kandidátů na biskupy? A proč má stále silný „funklub“, který bude podporovat svého arcibiskupa za jakékoliv situace a navzdory jakýmkoliv důkazům?

Na obranu neviny arcibiskupa Kryštofanyní vystoupila „Mezinárodní organizace Všeslovanský výbor“. Její předseda JUDR. Zdeněk Opatřil (1944) o sobě tvrdí, že je kozácký plukovník a předseda této organizace, která údajně sdružuje slovanské vlastnenecké spolky. Do této funkce byl údajně jmenován na XII.všeslovanském sjezdu, který neberou vážně ani ruské sdělovací prostředky.

Ve skutečnosti, byl Z.Opatřil členem Slovanského výboru České republiky, který v roce 2008 po neshodách opustil a za podpory vladyky Kryštofa začal zakládat nové, na tradičních spolcích parazitující organizace.

Dalším blízkým spolupracovníkem Radima Pulce/ někdejšího arcibiskupa Kryštofa je také Sergej Konstantinovič Komkov, který vystupuje jako doktor filozofických, pedagogických véd a doktor práv, profesor a akademik řady akademií, zejména Mezinárodní akademie San Marino a Evropská akademie informatizace v Belgii. Tvrdí, že jeho tituly jsou uznány po celé Evropě. Univerzita Karlova v Praze však jeho tituly nikdy nenostrifikovala. V odpovědi na náš dotaz univerzita uvádí, že Komkovem uvedené instituce ani nejsou na seznamech akreditovaných vzdělávacích institucí... Ačkoliv se vydává za pravověrného křesťana, současně propaguje Moonovu sektu v Rusku. Většinou se však zdržuje a podniká v ČR, kde S.K. Komkov vydává nacionalisticky štvavé internetové zpravodajství v ruštině – tento portál celé měsíce hustí do hlav čtenářů žijících v ČR i zahraničí různé polopravdy i vyslovené lži. Z analýzy textů jednotlivých článků a po ověření, jak se věci mají ve skutečnosti, z dalších souvisejících informací, lze odvodit,koho tento server propaguje a komu slouží. Pochvalně píše vždy o neprávem odvolaném arcibiskupovi Kryštofovi a také „vysvětluje“ správné kroky, myšlenky a postoje arcibiskupa Michala. Přesvědčit pravoslavné věřící se jim však daří čím dál tím méně.

O skutečném rozhořčení a názorech věřících svědčí videozáznam Zpráva o stavu pražské eparchie z 27.2.2016.

Z výpovědí, které tu slyšíme, je patrné, jak duchovenstvo manipuluje s interpretací kánonů i ústavy místní církve. Věřící napsali své obavy i na transparent: ruce pryč od církevních peněz. Záznam svédčí o tom, že na sněm byli pozváni nelegitimně zvolení laici a ruskojazyčným věřícím bylo lživě tvrzeno, že i český biskup, svatý mučedník 20.století a obnovitel cyrilometodějské tradice pravoslaví v Čechcách, biskup Gorazd si delegáty vybíral sám. Nejpozoruhodnější je ale závěr celého videa: arcibiskup se s věřícími nesetká, namísto tohp je povolána policie, aby modlitby zpívající pravoslavný lid vyvedla od chrámu, kde se koná sněm. „Tito k nám nepatří“, říká policistům prot. J.Novák, pověřený ředitel eparchie, o němž jsme se již zmínili výše. Sněm měl zvolit novou eparchiální radu, která by „vše odkývala“ , to se však navzdory všemožnému nátlaku a manipulacím nestalo. Sněm potvrdil eparchiální radu ve stávajícím složení, potvrdil, že její mandát neskončil. Od února uplynuly další 3 mésíce a arcibiskup Michal dosud eparchiální radu nesvolal a nadále rozhoduje zcela sám o personálních otázkách i milionových náhradách, které získala církev od českého státu v tzv.restitučních náhradách.

A o ty asi jde víc, než o zoufalé duše věřících. Kdo a proč potřebuje církevní peníze, začíná být pomalu jasné... Celá situace je natolik vážná, že se jí budeme podrobně věnovat a zjistíme pro vás další fakta.

Zdroj: Parlamentní listy, 1.6.2016

Otevřená zpověď o vladykovi Kryštofovi / ОТКРЫТАЯ ИСПОВЕДЬ О ЛЮБОВНЫХ ОТНОШЕНИЯХ C ВЛАДЫКOM ХРИСТОФОРOM

Otevřená zpověď o vztahu s arcibiskupem vladykou Kryštofem

 

 

ОТКРЫТАЯ ИСПОВЕДЬ О ЛЮБОВНЫХ ОТНОШЕНИЯХ C ВЛАДЫКOM ХРИСТОФОРOM (АРХИЕПИСКОП ПРАЖСКИЙ,МИТРОПОЛИТ ЧЕШСКИХ ЗЕМЕЛЪ И СЛОВАКИИ)

 

 

Open confession of love affair with Archbishop Christopher

 

More:

Zázračná Ikona Obměkčení kamenných srdcí

Zázračná Ikona Obměkčení kamenných srdcí

Před teroristickými útoky v Moskvě se pod očima Boží Matky objevily tmavé kruhy a v celém bytě bylo cítit kadidlo. Po určitém čase se na šíji Bohorodičky objevili krvavé ranky a na levém rameni jizva. V den, kdy se to stalo, havarovala ruská ponorka Kursk. Dne 21. listopadu, v den svatého archanděla Michaela, začala ronit krvavé slzy – a krev bylo možné spolu s myrem sbírat

Ikona, která bude s požehnáním moskevského patriarchátu zapůjčena a doufáme, že s pomocí Boží také doputuje do České republiky, je pouhou litografickou kopií originálu.

V novodobé historii Ruska, na počátku 21.století, však právě tato konkrétní zázračná ikona přivedla k obrácení desetitisíce Rusů. Původně se ikona nacházela v jednom obyčejném panelovém bytě v Moskvě. Jednoho dne začala ronit myro a nádherně vonět. Tento jev je v pravoslaví znám, avšak předtím nikdy nebyl pozorován na obyčejné tištěné litografii ikony! Poté, co se na tvářích Matky Boží, poprvé objevily slzy myra, začali ikonu podrobně sledovat. Před teroristickými útoky v Moskvě se pod očima Boží Matky objevily tmavé kruhy a v celém bytě bylo cítit kadidlo. Po určitém čase se na šíji Bohorodičky objevili krvavé ranky a na levém rameni jizva. V den, kdy se to stalo, havarovala ruská ponorka Kursk. 21. listopadu, v den svatého archanděla Michaela, začala ronit krvavé slzy – a krev bylo možné spolu s myrem sbírat. Od té doby nepřetržitě roní myro i krvavé slzy. Tuto ikonu známe zejména prostřednictvím mnoha televizních a dokumentárních pořadů, v nichž se autoři opakovaně přesvědčili o Božím zázraku. V bytě, kde se ikona nacházela, začaly ronit myro i ostatní ikony, každá začala také nádherně vonět. I nově přinesené – které byly na určitou dobu v blízkosti ikony Obměkčení kamenných srdcí. Ikona Obměkčení kamenných srdcí byla poté ozdobena zlatem a drahokamy a začala putovat Rusí.

Ikona Obměkčení kamenných srdcí

Mnozí z těch, kteří přišli k ikoně a uviděli, jak Matka Boží pláče krvavými slzami, se obrátili k Bohu, uvěřili. Její slzy přivádějí k pokání a změně života. Lidé z některých moderních náboženských společností a církví, které vytýkají nám pravoslavným, že se klaníme obrazům, což je nesprávně vnímáno jako modloslužebnictví, začínají chápat veliké Boží tajemství skryté v ikonách. Ikona není obraz, ale okno do věčnosti, brána k nebesům, živé setkání s tím, koho představuje a kdo skrze ni promlouvá. To, že nyní roní slzy „jen“ tištěná ikona, je důkazem, že i kopie ikon živě zpřítomňují Matku Boží.
Všude, kde se ikona nacházela, se v její blízkosti stalo mnoho zázračných uzdravení. Věřící dosvědčují, že Boží Matka pomáhala nejen s bolestmi fyzickými, ale i s řešením svízelné osobní situace. V ženském klášteře v Tolgsku zaznamenali i tento pozoruhodný příběh: Jedna z mnišek zapochybovala o léčivé síle svatého myra, které ikona ronila. Na místě, kde ji kněz myrem pomazal, se jí okamžitě vytvořil hnisající vřed. Teprve když se vyznala ze svých pochybností a kněz ji opět pomazal, vřed zmizel stejně rychle, jako se objevil.
Ikona zapůsobila na jednoho ruského investora natolik, že se rozhodl pro ni na okraji Moskvy postavit zvláštní chrám a rodině, ve které se tento zázrak udál, zajistil důstojné bydlení v nově zbudovaném domku vedle chrámu. Dal tak rodině možnost starat se o chrám a stále sloužit Bohu. Tady se nyní ikona nachází, pokud neputuje.

 

Program pouti zázračné ikony Obměkčení kamenných srdcí

22. září
ve 20.45 – uvítání zázračné ikony na letišti v Praze–Ruzyni
21.00 – vnesení ikony do chrámu sv. Mikuláše v Praze–Bubenči,
Rooseveltova 29, modlitba k přesvaté Bohorodici

23. zářív 7.30 – vnesení ikony do chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice,
Olšanské hřbitovy, Praha 3, metro A – Želivského
8.00 Ranní sv. liturgie
9.20 Modlitba k přesvaté Bohorodici
10.00 Archijerejská sv. liturgie
Ikona bude v chrámu až do 26. září – chrám bude otevřen
denně od 10.00 do 16.00 hodin
V podvečerních hodinách bude dále putovat:

24. září
17.30 - 19.00 bude zázračná ikona v chrámu sv. Anny v Plzni.

27. září
přenesení ikony do chrámu sv. Petra a Pavla v Karlových Varech
10.00 archijerejská sv. liturgie

28. září
přenesení ikony do chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze

29. září
vnesení ikony do chrámu Záštity přesvaté Bohorodice v Košicích, SR
archijerejská sv. liturgie s chirotonií nového biskupa michalovské eparchie

30. září
vnesení ikony do chrámu sv. Václava v Brně, Gorazdova 8

1. října
v 9.00 – vnesení ikony do katedrálního chrámu sv. Cyrila a
Metoděje v Praze, Resslova 9a, Praha 2, Nové Město archijerejská sv. liturgie v řečtině s doxologií

* Název této ikony není doslovným překladem, ale vyjadřuje podstatu a hlubší duchovní smysl – je uváděn s požehnáním Jeho Blaženosti metropolity Kryštofa.

Operace Anthropoid

Operace Anthropoid

Jak vážně chápala své vlastenecké a křesťanské poslání česká pravoslavná církev pod vedením biskupa Gorazda, dokázali věřící a duchovní v době heydrichiády v roce 1942. Poté, co českoslovenští vojáci splnili úkol, poskytla jim pravoslavná církev v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici úkryt až do doby prozrazení dne 18. června 1942.

Co předcházelo rozhodnutí

Situace na podzim 1941 vypadala pro Spojence velmi špatně. Německé tanky se valily na téměř dvěstěkilometrové frontě do vnitrozemí Ruska, Kyjev byl obsazený, Leningrad v obležení, 70 divizí bylo obklíčených a 665 000 ruských vojáků zajatých. Britové měli na moři obrovské ztráty činností německých ponorek, a tak bylo zásobování Britských ostrovů čím dál problematičtější. Situace v Egyptě a Středomoří se zhoršovala.
V tomto období začali nacisté na Československo soustřeďovat zvláštní pozornost. Náš zbrojní průmysl se stal pro ně životně důležitý a nezbytný pro vedení války. Byl tu však problém. Chtěli vymýtit silné národnostní odbojové hnutí, ale zároveň nerozlítit dělníky a rolníky, a tím poškodit válečné úsilí. Problém tedy spočíval v tom, jak zdecimovat a zterorizovat všechny potenciální vůdce, eliminovat silné jedince, svést slabé a poplést nevědomé. Vyřešení tohoto problému vyžadovalo zvláštní směs brutality a lsti. Řešení se ujal inteligentní, ctižádostivý, lstivý a krutý osmatřicetiletý – válečný zločinec, který byl v nacistické policejní hierarchii hned druhý muž po Himmlerovi a se sadistickým nadšením řídil prostřednictvím vyhlazovacích jednotek konečné řešení židovského problému.

Reinhard Heydrich
Po svém příchodu, dne 29. září 1941, vyhlásil stanné právo v Čechách a na Moravě, zatkl ministerského předsedu generála Eliáše a nechal zastřelit dva vězněné generály, Bílého a Vojtu, čímž zahájil dlouhou řadu poprav české elity.
Popravy českých vlastenců byly jen částí jeho celkového poslání, jehož cílem bylo vyhlazení českého národa. Jak to řekl sám Heydrich: „Když se za několik let zeptáte Čecha v cizině, kde žije, musí odpovědět, že v Čechách a na otázku, kdo jste, musí odpovědět, že je říšský Němec! Heydrich se rozhodl razit metodu trestu a odměny. Z naprosto jasných důvodů určil odměny především pro dělníky. Ti ve zbrojních továrnách dostávali větší příděly jídla, cigaret, bot, oblečení, i vyšší mzdu. Zbrojní průmysl běžel na plné obrátky, sklízela se větší úroda a po vraždách hrdinů odboje zavládla v našich zemích pasivita.
Londýn pravidelně hodnotil odbojové hnutí v okupovaných zemích. Toto hodnocení spočívalo v ocenění Nechť se pravoslavný chrám (v Resslově ul.) po zásluze stane poutním místem všeho osvobozeného lidu českého, neboť zde se ozvaly první mohutné údery našeho národního odboje! (Vybráno z přednášky Aloise Krejčího „O odboji biskupa Gorazda“ proslovené na první schůzi sboru starších pravoslavné církevní obce v Praze, konané 1. června 1945; z knihy Čestmíra Kráčmara „Panychida za statečné“).

Chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanech

Chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanech

Jediný chrám s typickou pravoslavnou architekturou v Praze vznikl dosud jen na Olšanských hřbitovech. Základní kámen byl položen 11. září 1924. S realizací stavby pomohl tehdejší premiér Dr. Karel Kramář a bratrský srbský lid. Inspektor vojenských hrobů Království Srbů, Chorvatů a Slovinců v tehdejším Československu, protojerej Milivoj Cvrčanin, zajistil peněžní příspěvek ve výši 30 000 tehdejších korun s podmínkou, že chrám bude současně memoriálem srbských pravoslavných vojáků, kteří padli na bojištích 1. světové války a jsou pohřbeni v Praze.

Manželé Kramářovi (Naděžda Nikolajevna pocházela z přední kupecké ruské rodiny) pomohli nejen s překonáním formálních potíží, ale i s materiálním zabezpečením stavby. K půlmilionové částce, která byla tehdy vybrána mezi příslušníky ruské kolonie v Praze, přispěl téměř stejnou částkou Karel Kramář a navíc předal dar 300 000 Kč od neznámého mecenáše (s největší pravděpodobností šlo o známého agrárního politika Antonína Švehlu). A tak namísto původně plánované pohřební kaple, mohl vzniknout sice malý – ale krásný „uspenský“ chrám. Uspenskými jsou nazývány všechny chrámy, které jsou zasvěceny Zesnutí (rusky „uspenije“) přesvaté Bohorodice. Nutnost postavit chrám na hřbitově vyplývala původně z potřeby ruské emigrace, která se usadila v Praze a pravoslavné věřící bylo potřebné pohřbívat podle pravoslavných kánonů. Ruští lidé, vypuzení bolševiky ze své vlasti se v novém, pro ně cizím prostředí neztratili. Našli v sobě dostatek duchovních sil, aby si zachovali víru svých předků a uplatnili se u nás ve všech oblastech lidské činnosti a kultury. Praha byla díky pohostinnému prostředí tehdejšího Československa v meziválečném období významným střediskem ruských utečenců.


Chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice je jediný svého druhu v Evropě a mimo hranice Ruska. Byl vyprojektován v severském pskovsko-novgorodském stylu jako jednolodní s jednou kopulí a lucernovitým tamburem. Má čtvercový půdorys on rozměrech 8,20x8,20 m a půlkruhovou oltářní absidu, celkovou výšku 22 m a byl postaven v novoruském stylu podle architektonických návrhů P. P. Paškovského a barona S. G. Klodta. Tento typ byl v Rusku rozšířen ve 12.–14. století. Pod zvonicí pskovského typu je umístěn vchod do krypty, zasvěcené sv. Soři. V kryptě je 33 tumb – původně měly sloužit pro zesnulé, kteří by byli později převezeni do Ruska. V kryptě je umístěna pamětní deska jugoslávskému králi Alexandru, zavražděném fašisty v r. 1933 v Marseille, jsou zde pochováni i manželé Kramářovi.

Chrám má bohatou vnější i vnitřní výzdobu, která byla vytvořena podle návrhů proslulého ruského malíře a grafika Ivana Jakovleviče Bilibina a jeho syna Alexandra Ivanoviče Bilibina. Práce financoval životní druh Alice Masarykové – americký mecenáš Charles Crain.

Ve dvacátých letech však vznikly jen vnější fresky. Nejkrásnější z nich je velká ikona Zvěstování Panny Marie – stylizace zázračné ikony Boží Matky, která má v originále název Znamenije Kurskaja Korennaja. Byla objevena v lese u Kurska v r. 1295 a objevovala se vždy v osudových okamžicích Ruska. Další mozaika znázorňuje archanděla Michaela a je umístěna na zadní vnější stěně absidy. Nad vchodem do krypty nás zaujme mozaika s vyobrazením hlavy Ježíše Krista. Jedná se o tzv. rukou nestvořený obraz – ikony tohoto typu jsou psány podle předloh „otisku Kristovy tváře na plátně“.

Interiér chrámu je pokryt biblickými výjevy. Vnitřní stěny chrámu však zůstávaly až do konce 2. světové války jen bíle natřeny. Teprve koncem r. 1940 se podařilo vladykovi Sergijovi docílit toho, aby se práce ujala malířka-ikonopisec monaška Serařma (Taťána Kosinská), která byla žákyní Bilibinovou a podílela se na výzdobě řady chrámů ve Svaté Zemi. Pod jejím vedením pak metodou „al secco“ pracovali umělci Andrej Rjazanov, Konstantin Pjaskovskij, Rostislav Korjakin, Ilja Šapova Vjačeslav Hartman. „Al secco“ znamená, že původní omítku zbrousili a napustili vápenným mlékem. Jen v kopuli byla použita metoda „al fresco“. Bohatá vnitřní výzdoba chrámu ohromí dnešního návštěvníka – ne však svou pompézností jako barokní interiéry kostelů – ale „přímým setkáním“ s pravoslavnou duchovností. Hodnotné fresky v kryptě se však již nepodařilo zachránit.
Ikonostas byl zhotoven podle návrhů Vladimíra Brandta a jednotlivé ikony napsal K. M. Katkov ve spolupráci s N. G. Jašvilovou. Katkov napsal většinu ikon v pařížském ateliéru Bilibina a za jeho osobního dohledu. Všechny ikony vycházely ze vzorů ruských středověkých ikonopisců 14–15. století.

Chrám je otevřen denně mimo pondělí od 10 do 16 hodin. Po celou tuto dobu je přítomen kněz, mohou být konány náboženské obřady i udílení svátostí – svatých tajin (křty, svatby, pomazání nemocných, panychidy, prosebné modlitby za uzdravení aj.), je možné přistoupit ke svaté zpovědi (v češtině, ruštině, ukrajinštině, srbštině, bulharštině), nebo požádat o duchovní rozhovor.

Svatá liturgie se v chrámu koná v den významných pravoslavných svátků, dále každou neděli od 8.00 a od 10.00 hodin, a také v pátek od 9.00 hodin. Představeným chrámu je Jeho Blaženost Kryštof, metropolita Pravoslavné církve v Českých zemích a na Slovensku a arcibiskup pražský.

(podle materiálů Ing. Vladimíra Gavriněva)
Svatava Maria Kabošová

More:

Nejvyšší hodnota v lidském životě je láska

Nejvyšší hodnota v lidském životě je láska

Rozhovor s Kryštofem, arcibiskupem Pražským a metropolitou Českých zemí a Slovenska.

Když mluvíte o pohnutých letech, máte naprostou pravdu. U nás bylo zvykem, že až do narození dítěte se mu raději nic nekupovalo. Ani kočárek, pleny či oblečení. A tak rodiče šetřili peníze, aby mohli vše potřebné nakoupit po porodu. Krátce před mým narozením proběhla měnová reforma a našetřené finance se rázem znehodnotily. Takže za našetřené peníze si maminka nakonec koupila pytlík třešní a ten s chutí snědla. Ale teď už vážněji. Atmosféra v naší rodině byla velmi vlídná, s citem pro národní tradici. Brzy jsem poznal význam takových osobností, jakými byli Cyril a Metoděj, kteří v 9. století přišli na naše území z Konstantinopole. Do těchto končin přinesli víru a východní způsob křesťanství, jemuž se říká i křesťanství srdce. Naproti tomu západní církev je více organizovaná a papež je také v jistém smyslu monarchou ve Vatikánu. Tento politický rozměr východní křesťané nikdy nepřijali. My se však těšíme, že je opět otevřen dialog mezi církvemi západu a východu.

Patriarcha Teoctist - Těžce pracující pastýř a člověk pokoje

Patriarcha Teoctist - Těžce pracující pastýř a člověk pokoje

V pátek 30. července 2007 si náš pán Ježíš Kristus, věčný pastýř (Bůh) k sobě povolal Jeho Blaženost patriarchu Teoctista. Neočekávaná zpráva o smrti Jeho Blaženosti způsobila velký zármutek a žal v duších všech Rumunů jakož i cizinců, kteří ho znali a obdivovali ho. Ve chvílích pozemského a dočasného odloučení, v očekávaní vzkříšení, se modlíme k Bohu, ukřižovanému a znovuzrozenému Pánovi, aby duše patriarchy Teoctista odpočívala v pokoji pod dohledem spravedlivých a mezi Jeho svatými služebníky, za všechno požehnané světlo, které ve své duši shromažďoval, světlo, které kolem sebe prostřednictvím svých rozumných a rozvážných slov a posvátných činů šířil. Jeho Blaženost patriarcha Teoctist zůstane navždy v mysli a srdci těch, kteří ho znali a obdivovali jeho zářící tvář a laskavost jeho duše. Měli bychom stručně prezentovat hlavní duchovní rysy jeho osobnosti, jako dary Svatého Ducha, které náš patriarcha obdělával a zasvětil službě naší církvi a zemi.

Člověk zcela oddaný Bohu a Jeho církví

Narodil se 7. února 1915 v Moldávii, ve vesničce Tocileni, blízko města Botosani, jako desáté z jedenácti dětí v rodině Dumitrua a Marghioaly Trapasu. Pokřtěn byl jménem Toader. Dětství prožil v rodné vesničce, pracujíce společně s rodiči na polích. I když žil o mnoho déle než rodiče, kteří již dávno zesnuli, patriarcha na ně často vzpomínal s hlubokým dojetím a se slzami v očích, s velkou láskou a synovskou vděčností, jelikož oni mu dali posvátný dar života a požehnání od Boha.

Člověk by mohl cítit hojnost světla a krásu duše v uctívání rodičů jejich synem, který se stal duchovním otcem všech rumunských ortodoxních věřících. Jeho synovská láska a úcta k biologickým rodičům se mohla později rozvinout v respektu, který během celého svého života prokazoval duchovním otcům monastýrů ve Voroně, Neamtu, Černici a Bistritě, jeho významným učitelům teologie v Bukurešti a mnoha biskupům, kteří mu předali tolik moudrých zkušeností. Často vzpomínal na svého učitele a duchovního otce patriarchu Justinina Marina, odvážného hierarchu, který s rozvážností duchovně vedl rumunskou ortodoxní církev v průběhu nejtěžších let komunistické nadvlády a který založil v naší církvi otevřenou náruč mezikonfesionálního a mezináboženského dialogu na národním a mezinárodním stupni. Již od dětství se mu zalíbil a obdivoval mnišský život. Ve čtrnácti letech (v květnu 1928), vstoupil do Voronského monastýru v oblasti Botosani. Za mnicha byl tonzurován 6. srpna 1935 na svátek Proměnění páně v monastýru Bistrita, oblast Neamt, když mu bylo 20 let. O dva roky později, 4. května 1937, se z něho stal duchovní, když byl postřižen na hierodeakona. Po osmi letech, 25. března 1945, byl postřižen na hieromonacha, 5. května 1950 byl postřižen na biskupa (pomocný biskup patriarchův). 28. července 1962 byl zvolen za biskupa Aradu, 28. ledna 1973 za arcibiskupa Craiovy a metropolitu Oltenie. 25. září 1977 byl zvolen arcibiskupem Iasi a metropolitou Moldavie a Suceavy a 6. listopadu 1986 za arcibiskupa Bukureště, metropolitu Muntenie a Dobrogea a patriarchu rumunské ortodoxní církve. Jako biskup sloužil 57 let. Z dožitých 92 let byl duchovním 70 let (1937–2007). Spatřete lidský život oddaný Bohu a jeho církvi! Bylo to veliké požehnání a také velice složitá mise.


Svědek a vyznavač kříže a vzkříšení života církve a Rumunů

40 let z celkových 57 biskupské služby vykonával po dobu ateistické komunistické nadvlády, Nejpůsobivějším vyjádřením duchaplnosti vzájemného respektu a ekumenického dialogu byla návštěva Papeže Jana Pavla II. v Bukurešti, 7.–9. května 1999 a následující návštěva Říma patriarchou Teoctistem v říjnu 2002. Všechny tyto vztahy jsou prospěšné také pro stovky tisíc rumunských pravoslavných žijících v Itálii a Španělsku – převážně římskokatolických zemích. Totéž platí i v případě anglikánských a protestantských oblastí.

Světlo pro křesťanskou misionářskou práci

Pro všechno, co nám ponechal jako duchovní odkaz jeho církevní a sociální činnosti, náš duchovní otec patriarcha Teoctist pro nás zůstává požehnaný vůdce, zářící osobnost a vznešená duše, trpělivá v strastech a oddaná dobrým skutkům. Svědectvím toho je i ohromný počet lidí, kteří přišli do Bukureště z Rumunska i z ciziny, aby uctili jeho památku. Ve jménu Svatého synodu Rumunské pravoslavné církve celým srdcem děkujeme všem těm, kteří jsou zde dnes přítomní, aby vyslovili poslední sbohem Jeho Blaženosti patriarchovi Teoctistu, jakož i těm, kteří zaslali své kondolence truchlící Rumunské pravoslavní církvi. Ačkoli nás jeho tělo, které bude tady v patriarchální katedrále pohřbeno opouští nadále zůstáváme spojeni s naším patriarchou modlitbami a dále bude žít v našich vzpomínkách. Modlíme se k panu Ježíši Kristu, aby mu odpustil všechny jeho hříchy, které ve svém životě spáchal a dal mu mír a radost z nebeského života v království nejsvatější trojice. V této samé chvíli s pokorou, pokáním a vděčností prosíme našeho duchovního otce patriarchu Teoctista, aby nám všem, každému z nás, odpustil všechno, co jsme kdykoliv udělali špatně, ochotně anebo bezděčně a modlitbami se za nás z nebe přimluvil. Obzvláště během čtyřicetidenního smutku pro našeho duchovního otce patriarchu Teoctista, modlíme se k panu Ježíši Kristu, věčnému pastýři, ať nám dá víru a věrnost, dar pokoje a moudrosti, jednotu, ať duchovní život naší církve a našeho společenství může nadále růst v lásce k Bohu a naším bližním.


Ať je jeho památka věčná!

+ Daniel arcibiskup a metropolita

 

 

Sjednocení ruské pravoslavné církve

Sjednocení ruské pravoslavné církve

Dne 17. května 2007, na svátek Nanebevstoupení Páně, došlo k dlouho očekávanému sjednocení obou částí Ruské pravoslavné církve, která byla osmdesát let rozdělena na Ruskou pravoslavnou církev Moskevského patriarchátu a Ruskou zahraniční pravoslavnou církev.

Na samém začátku rozdělení Ruské pravoslavné církve stála říjnová revoluce v roce 1917. Velká část pravoslavných duchovních uprchla z Ruska před bolševismem. Exulanti tak založili už v roce 1921 vlastní církev v Srbsku a nazvali ji Ruská pravoslavná církev mimo Rusko. Tvrdili, že církev v samotném Rusku se dostala pod kontrolu bezbožných bolševiků a nemůže tak být dále uznávána za skutečnou. První hlavou ruské pravoslavné církve v zahraničí byl metropolita Anton. K definitivnímu rozkolu došlo v roce 1927, kdy zahraniční pravoslavní představitelé odmítli tehdejšímu moskevskému metropolitovi a pozdějšímu patriarchovi Sergijovi potvrdit svou loajalitu sovětské bolševické moci. Exilová církev se zcela odtrhla a zřídila si celosvětové sídlo v New Yorku, kde její metropolita Laur sídlí dodnes. V současnosti má exilová pravoslavná církev ve více než 30 zemích asi půl milionu věřících. Pravoslavná církev Moskevského patriarchátu byla tvrdě pronásledovaná Stalinem hlavně ve dvacátých a třicátých letech. Duchovní a mniši byli vražděni a vězněni, majetek církve zabavován, chrámy a kláštery bourány. Stalin tlak zmírnil až v roce 1941, když podporu církve potřeboval v době války s hitlerovským Německem.

Foto: S. Vlasov, V. Chodakov

Kypr - Afroditin středomořský ostrov lásky a krásy

Kypr - Afroditin středomořský ostrov lásky a krásy

Určitě nebudete litovat, že jste se rozhodli navštívit tento ostrov, plný kulturních tradic a historických památek. Zážitky ze setkání s místními obyvateli a vůbec z návštěvy ostrova vám zůstanou navždy v paměti.

Základní informace

Kypr je třetí největší ostrov ve Středozemním moři. Jeho rozloha činí 9 251 km2. Leží asi 105 kilometrů od Sýrie, 75 kilometrů od Turecka a 380 kilometrů od Egypta. Nejbližší řecké místo je ostrov Rhodos, který se nachází 380 kilometrů na západ od Kypru. Na Kypru žije 763 800 obyvatel. Nejlidnatější města jsou Nicosia – 195 300 obyvatel a Limassol – 155 500 obyvatel. Obyvatelstvo je rozděleno do dvou dominantních skupin, přičemž každá z nich obývá jinou část ostrova. Setkáte se zde jak s muslimskými kyperskými Turky, kteří tvoří 18% obyvatelstva a žijí na severu, tak s ortodoxními kyperskými Řeky, kteří tvoří 78% populace a žijí v jižní, větší a lidnatější části. Zbytek tvoří Arméňané, Maronité a ostatní náboženské skupiny.


Historie
Díky své strategické poloze hrál Kypr důležitou roli v historii středomořských civilizací. Od starověku byl součástí několika říší např. Asýrie, Egypta, Říma, Byzance, Arabské říše. Do dějin země zasáhli ve 12. století křižáci. Později byl Kypr pod nadvládou Benátské republiky a roku 1571 ho dobyli Turci. Díky úpadku turecké říše byl od roku 1878 pod britskou okupací. -red-

Posvátný synod a úřady

Posvátný synod a úřady

Kontakty na metropolitní úřady a další církevní instituce (město, adresa a PSČ, telefonní a faxová čísla, emailové a internetové adresy).

SCHEMATISMUS PRAVOSLAVNÉ CÍRKVE V ČESKÝCH ZEMÍCH A NA SLOVENSKU

Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku

metropolita: JEHO BLAŽENOST DOC. THDR. KRYŠTOF, PHD.,arcibiskup pražský, metropolita českých zemí a Slovenska
sídlo: Šárecká 1065/36, 160 00 Praha 6,
tel.: +420 224 315 015, e-mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

 

Posvátný synod

předseda: JEHO BLAŽENOST DOC. THDR. KRYŠTOF, PHD., arcibiskup pražský, metropolita Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
sídlo: Šárecká 1065/36, 160 00 Praha 6
tel.: +420 224 315 015, e-mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

JEHO VYSOKOPŘEOSVÍCENOST THDR. SIMEON,
arcibiskup olomoucko-brněnský
sídlo: Masarykova tř. 17, 772 00 Olomouc
tel.: +420 685 222 475, e-mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

JEHO VYSOKOPŘEOSVÍCENOST JIŘÍ, arcibiskup michalovsko-košický,
sídlo: Duklianska 16, SK- 071 01 Michalovce,
tel.: +421 56 642 41 56, fax: +421 56 643 15 00
e-mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

JEHO PŘEOSVÍCENOST TICHON, biskup komárenský, pomocný biskup pro
správu Prešovské pravoslavné eparchie v Prešově
Monastýr Položení řízy Přesvaté Bohorodice v Komárně
sídlo: Palatínova 32, 945 01 Komárno
tel.: +421 35 773 11 73

JEHO PŘEOSVÍCENOST JÁCHYM, pomocný biskup pro správu Olomoucko-
-brněnské pravoslavné eparchie v Olomouci
Monastýr svatého mučedníka Gorazda v Hrubé Vrbce
sídlo: 696 73 Hrubá Vrbka č. 194
tel.: 777 260 556
e-mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript , http://home.tiscali.cz/monastyr_sv_gorazda/

Pravé slovo

Pravé slovo

Milí čtenáři,

dostává se vám do rukou první číslo časopisu „Ikona“. Záměrem jeho vydavatelů je informovat všechny zájemce o pravoslavném křesťanství a pravoslavných křesťanech u nás i jinde ve světě formou přístupnou široké veřejnosti. Již samotný název „Ikona“ dokazuje, že půjde o informace pravdivé a z pravé ruky. Ikona totiž není jenom obraz, jak to můžeme najít ve slovnících, ale znamená pravdivý obraz. Samotná ikona, jako jedinečné dědictví křesťanského východu, zobrazuje duchovní podstatu znázorněných osob a událostí. Má tzv. obrácenou perspektivu. Vede nás od toho, co vidíme na povrchu k tomu, co vidíme pod povrchem jen duchovním zrakem. Když se díváme například na ikonu Ježíše Krista, vidíme jeho tvář, postavu, oblečení. Avšak pravoslavná ikona nabízí nejenom tento povrchní dojem. Nabízí více. Díky svému ikonografickému charakteru nás vede do duchovního světa, k živému Kristu, který řekl, jak čteme v evangeliu: „A aj, já s vámi jsem po všechny dny, až do skonání světa“ (Mt 28,20).

Proto časopis, který nese název Ikona, je jistě místem setkání s duchovním světem, jak ho vidí a prožívají pravoslavní křesťané, stejně tak jako místem setkání s pravdivými odpověďmi na otázky, na něž se vžily odpovědi nepravdivé či velmi zkreslené. Budeme se těšit, že „Ikona“ také obohatí čtenáře o řadu zajímavých poznatků, které jsou jinak těžko dostupné. Je to důležité zvláště v době, kdy se otevírají hranice Evropy. Lidé se mohou svobodně pohybovat z jednoho státu do druhého, hledat si práci, nové přátele, životní partnery. Toto novodobé „stěhování národů“ bohužel vyvolává často odpor všech těch, kteří si na tento multikulturní charakter starého kontinentu nezvykli a brání se mu. „Ikona“ pomůže k vzájemnému pochopení nás, narozených v České republice, a všech příchozích. Někteří k nám cestují za prací, jiní se rozhodli u nás hledat novou vlast, jež by byla i jejich vlastí. Všichni však jedí stejný chléb a pijí stejnou vodu jako my.

Nový časopis jistě přiblíží dějinné, kulturní, společenské a náboženské pozadí národních menšin žijících v České republice. Nabídne potřebný prostor, aby se tito lidé mohli svobodně projevit, vyjádřit své představy o životě, hledat řešení problémů a to i těch, které se někdy zdají být neřešitelné.„Ikona“ by tedy měla být oknem nejenom do duchovního světa Boží lásky a pravdy. Měla by být též oknem do života obyvatel naší země, kteří ji mají rádi a nechtějí ztratit ve
víru politických událostí víru svých předků. Žehnám vydavatelům časopisu „Ikona“ a ze srdce jim přeji,aby se jejich záměr zdařil.

S láskou Boží
Metropolita Kryštof

Autokefální církve a jejich jurisdikce

Autokefální církve a jejich jurisdikce

Dnes existuje 15 místních pravoslavných církví obecně uznávaných za autokefální, což znamená samosprávných.
Autokefální církev disponuje právem řešit všechny své interní záležitosti ve své kompetenci. Je oprávněna volit si své představitele včetně patriarchy, arcibiskupa či metropolity, který je hlavou církve. Ačkoli všechny autokefální církve fungují nezávisle, zůstávají vzájemně v plném svátostném a kanonickém spojení. Mezi autokefální církve patří čtyři starověké východní patriarcháty (konstantinopolský, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský) a dále deset dalších místních církví, jež povstaly za staletí.
Autokefalitu Pravoslavné církve v Americe uznávají církve v Rusku, Bulharsku, Gruzii, Polsku a českých zemích a na Slovensku.
Devět z těchto autokefálních pravoslavných církví jsou patriarcháty, zbývající jsou vedeny arcibiskupy či metropolity.
Autonomní pravoslavné církve fungují v denním životě nezávisle, ale jsou jistým způsobem závislé na jiné pravoslavné církvi. V praxi to obvykle znamená, že hlava autonomní církve musí být ve svém úřadě potvrzena hlavou nebo synodem jiné autokefální církve.

Patriarchát  konstantinopolský
Finská pravoslavná církev (autonomní)
Albánská ortodoxní diecéze v Americe
Karpatsko-ruská ortodoxní diecéze v USA
Ukrajinská pravoslavná církev v Kanadě
Ukrajinská pravoslavná církev v USA
Patriarchální exarchát pro ortodoxní farnosti ruské tradice v západní Evropě
Ostrov Athos
Běloruský koncil pravoslavných církví v severní Americe
Řecké ortodoxní arcibiskupství v Americe
Arcibiskupství Thyatirské a Velké Británie (zahrnuje Irsko)
Arcibiskupství v Itálii a Maltě
Arcibiskupství v Austrálii
Ke konstantinopolskému patriarchátu patří dalších 13 metropolií: Rakousko, Belgie, Argentina, Kanada, Francie, Německo, Hong Kong, Korea, Mexiko a centrální Amerika, Nový Zéland, Skandinávie, Španělsko a Portugalsko, Švýcarsko

Patriarchát  alexandrijský a celé Afriky
Africká ortodoxní metropolie v Keni a Ugandě
A další metropolie ve střední a jižní Africe

Patriarchát antiochijský a celého Východu

Antiochijské ortodoxní křesťanské arcibiskupství severní Ameriky (autonomní)
Antiochijské ortodoxní arcibiskupství Austrálie, Nového Zélandu  a celé Oceánie

Patriarchát  jeruzalémský
Pravoslavná církev Hory Sinaje (autonomní)
Patriarchát jeruzalémský severní a jižní Ameriky

Ruská pravoslavná církev
Ukrajinská pravoslavná církev (autonomní)
Běloruská pravoslavná církev (autonomní)
Ruská pravoslavná církev v zahraničí (autonomní; od 17. května 2007)
Moldavská pravoslavná církev (autonomní)
Japonská pravoslavná církev (autonomní)
Čínská pravoslavná církev (autonomní)
Estonská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu
Lotyšská pravoslavná církev
Maďarský exarchát

Srbská pravoslavná církev
Ochridské arcibiskupství (autonomní, 2005 uznává pouze Srbská pravoslavná církev)
Metropolie Záhřebu, Ljubljany a celá Itálie (Chorvatsko, Slovinsko, Itálie)
Metropolie Černé Hory
Metropolie Dabar-Bosna (Bosna-Herzegovina)
Srbská pravoslavná církev v USA a Kanada
Biskupství v Austrálii a Novým Zélandu
Biskupství v Británii a Skandinávii (Velká Británie, Norsko, Švédsko a Dánsko)
Biskupství Budy (Maďarsko, česká republika, a Slovensko)
Biskupství v centrální Evropě (Německo, Rakousko, a Švýcarsko)
Biskupství v Timisoaru (Rumunsko)
Biskupství v západní Evropě (Francie, Belgie, Nizozemsko, a Španělsko)

Rumunská pravoslavná církev
Metropolie Bessarabia (vedou se jednání s Ruskou pravoslavnou církví o jejím statutu)
Metropolie ve Francii, západní a jižní Evropě (Britské ostrovy, Francie, Španělsko, Portugalsko, Itálie)
Metropole v Německu a centrální Evropě (Německo, severní a centrální Evropa)
Rumunská ortodoxní arcidiecése v Americe a Kanadě (USA, Kanada, Argentina, Venezuela)
Rumunské ortodoxní biskupství Dacia (v Srbsku)

Bulharská pravoslavná církev
Bulharská pravoslavná církev diecéze Ameriky, Kanady a Austrálie
Diecéze v centrální a západní Evropě

Gruzínská pravoslavná církev
Kyperská pravoslavná církev
Řecká pravoslavná církev
Polská pravoslavná církev
Albánská pravoslavná církev
Pravoslavná církev  v  českých zemích a na Slovensku

Pravoslavná církev v Americe (uznaný autokefální ruskou, bulharskou, gruzínskou, polskou a pravoslavnou církví v českých zemích a na Slovensku)
Pravoslavná církev v Americe Albánská Arcibiskupství
Pravoslavná církev v Americe Bulharská diecéze
Rumunská ortodoxní eparchie v Americe
Pravoslavná církev v Americe ve farnostech Austrálie

 

1. Patriarchát konstantinopolský

Zakladatel: Apoštol Ondřej, první kázání 38 n.l.
Samostatnost: Tradiční, 381 po Kr.
Jurisdikce: Istanbul, většina Turecka, Ostrov Athos, Kréta, část severního Řecka, souostroví Dodekany
Obce v zahraničí: Spojené státy, Kanada, Velká Británie, západní Evropa, Jižní Amerika, centrální Amerika, Austrálie, jihovýchodní Asie
Liturgické jazyky: řečtina, angličtina, francouzština, španělština, turečtina
Počet věřících: 3 500 000

Hlava: Patriarcha Bartoloměj I.
Titul: Arcibiskup konstantinopolský, Nového Říma a ekumenický patriarcha
Narozen: 29. února 1940, Imvros (ostrov v Egejském moři), Turecko
Intronizován: 2. listopadu 1991
Residence: Istanbul, Turecko
Adresa: Rum Patrikhanesi, 342 20 Fener- Haliç, Istanbul, Turkey
Tel: +90 212 5319670 - 6; Fax: +90 212 5349037
Oficiální www: http://www.ec-patr.org/ http://www.ec-patr.eu/
Emailová adresa: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

V novozákonní době byla řecká kultura převládající kulturou východní části římské říše. Prvotní růst církve započal misionářskou aktivitou sv. ap. Pavla a vedl k postupné christianizaci řecké civilizace. Císař Konstantin zahájil proces, který vedl k přijetí křesťanství za státní náboženství za císaře Theodosia na konci 4. století. Konstantin také přenesl říšské hlavní město z Říma do malého řeckého města Byzantionu, které roku 330 přejmenoval na Konstantinopol, neboli Nový Řím.
Sněm v Chalcedonu (451) stanovil rozšíření hranic konstantinopolského patriarchátu a jeho jurisdikci nad biskupy "mezi barbary", což bylo rozdílně vykládáno jako území vně byzantského impéria, nebo jako prostředí neřecké. V každém případě konstantinopolský patriarcha předsedal dalších 1000 let církvi na východě impéria a jeho misijní působení přineslo křesťanskou víru v byzantské podobě množství lidu na sever od hranic impéria. Katedrála Boží Moudrosti (Hagia Sofia) byla centrem náboženského života východního křesťanského světa.
I po pádu Cařihradu do rukou Turků (1453), patriarcha zůstal hlavou multinárodnostní pravoslavné komunity v turecké (osmanské) říši a podržel si své postavení prvního mezi pravoslavnými patriarchy. Turecké panství dalo patriarchovi určitou autoritu nad řeckými patriarcháty alexandrijským, antiochijským a jeruzalémským, které se nacházely rovněž na území osmanské říše.
V 19. století byla společně s konstituováním nezávislého řeckého státu ustavena také jeho vlastní autokefální církev. Po první světové válce proběhla velká výměna obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem.
V současnosti zahrnuje patriarchát čtyři až pět tisíc Řeků, kteří zůstali v Turecku, včetně obyvatel některých částí Řecka (Hora Athos, autonomní církev na Krétě, Dodekanéské ostrovy). V jeho jurisdikci se nacházela důležitá teologická škola na ostrově Chalki v blízkosti Cařihradu, než byla roku 1971 zavřena tureckou vládou. Patriarchát spravuje některé teologické akademické instituce v Řecku, patří sem např. monastýrská škola sv. Jana Teologa na Patmu, Patriarchální institut patristických studií v Soluni a Krétská pravoslavná akademie. V roce 1993 jmenoval posvátný synod patriarchátu Pravoslavný institut patriarchy Athenagora v Berkley (Kalifornie) oficiálním patriarším institutem. Patriarchát také provozuje Pravoslavné centrum v Chambesy nedaleko Ženevy.
Monastýrská komunita na Athosu je, ačkoli leží v Řecku, pod jurisdikcí cařihradského patriarchátu. Řecká ústava uznává administrativní autonomii monastýrů a civilní správa na poloostrově, jmenovaná řeckou vládou, se nevměšuje do vnitřních záležitostí monastýrů. Hora Athos má po staletí mnohonárodnostní charakter s mnoha mnichy pocházejícími ze slovanských a románských církví, stejně jako Řeky.
V prosinci 1989 zprovoznil patriarcha nové administrativní sídlo ve Phanaru, které stojí na místě původního ze 17. století zničeného ohněm roku 1941.
Patriarchát je řízen permanentně zasedajícím synodem pod předsednictvím patriarchy. Synod je tvořen dvanácti aktivními metropolity, jejichž jurisdikce je na území Turecka. Od roku 1923, kdy byl zrušen smíšený úřad, neexistuje přímý podíl laiků na správě patriarchátu.

 

2. Patriarchát alexandrijský a celé Afriky

Zakladatel: Apoštolové, evangelista Marek
Samostatnost: Tradiční, 325 po Kr.
Jurisdikce: Egypt, Núbie, Súdán, Pentapolis, Libye, Etiopie, Eritrea, Uganda, Keňa, Tanzanie, Zambie, Zimbabwe, Botswana, Jižní Afrika, Nigérie, Kamerun, Ghana a veškerá Afrika
Obce v zahraničí: žádné
Liturgické jazyky: Řečtina, arabština, angličtina, francouzština, svahilština a četná africká nářečí
Počet věřících: 2 500 000

Hlava: Papež a patriarcha Theodoros II.
Titul: Papež a patriarcha alexandrijský a celé Afriky
Narozen: 25. listopadu 1954, Kréta
Intronizován: 9. října 2004
Residence: Alexandrie a Káhira v Egyptě
Adresa: P.O.Box 2006, Alexandria, Egypt
Tel: + 2-03-4868595; Fax: + 2-03-4875684
Oficiální www: http://www.greekorthodox-alexandria.org/
Emailová adresa: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

V době před chalcedonským sněmem byli křesťané v Egyptě příslušníky jediného patriarchátu. Spory kolem chalcedonského christologického učení však vedly k rozdělení mezi většinou, která jeho učení odmítla (Koptská ortodoxní církev) a převážně řeckou menšinou, která jej přijala. Řecký pravoslavný patriarchát je pokračovatelem druhé skupiny. V 7. století bylo v Egyptě asi 17 až 18 milionů Koptů a asi 200 000 těch, kteří přijali Chalcedon (většinou císařských úředníků, vojáků, obchodníků a dalších Řeků). V tomto období užívaly obě skupiny starobylou alexandrijskou liturgii, avšak řecký patriarchát ji postupně nahrazoval liturgií byzantskou. Alexandrijský ritus zde vymizel do 12. století.
S arabským vpádem a odchodem byzantského vojska r. 642 byli Řekové v Egyptě vystaveni persekucím, protože udržovali vztahy s Byzancí. Složitá situace se ještě zhoršila po tureckém záboru Egypta v roce 1517. Po něm alexandrijští patriarchové opustili Alexandrii a sídlili v Konstantinopoli. Teprve roku 1846 po volbě patriarchy Hierothea patriarchové opět trvale přebývali v Alexandrii.
Začátkem 20. století posílila patriarchát početná imigrace Řeků a pravoslavných Arabů do Egypta a dalších částí Afriky.
Dnes má patriarchát jurisdikci nad všemi pravoslavnými v Africe. Celkem existuje pro etnické Řeky a Araby asi 200 farností, patriarchát disponuje stem kněžích a deseti diákony.
V listopadu 1994 vytvořil posvátný synod patriarchátu samostatnou eparchii pro Ugandu a zvolil pomocného biskupa irinopulského Theodore Nagiamu prvním metropolitou. Byl to první černošský biskup zvolený za hlavu eparchie v celém pravoslavném světě.
Patriarchát je řízen na základě souboru směrnic původně přijatých na konci 19. století. Ty ustanovují synodální systém správy naproti dřívějšímu výlučnému vedení patriarchou, předepisují také volbu patriarchy jak duchovenstvem, tak i laiky. Posvátný synod, složený nejméně ze 7 metropolitů, se musí scházet nejméně jednou za rok, obvykle se tak děje jednou za půl roku.
V roce 1995 měl patriarchální seminář Makaria III. kyperského v Nairobi okolo 40 studentů z Východní Afriky. Existují dvě řecká mnišská společenství a dvě složená z Arabů. Celkový počet věřících patriarchátu tvoří asi 100 000 pravoslavných černochů a 150 000 dalších většinou etnických Řeků.

3. Patriarchát antiochijský a celého Východu

Zakladatel: Apoštolové Petr a Pavel, 37 – 53 n.l.
Samostatnost: Tradiční, 325 po Kr.
Jurisdikce: Sýrie, Libanon, Írán, Irák, Kuvajt, Saudská Arábie, Omán, SAE, části Turecka
Obce v zahraničí: Spojené státy, Kanada, centrální Amerika, Jižní Amerika, Austrálie, novozélandský, Oceánie, Velká Británie, západní Evropa
Liturgické jazyky: Arabština, řečtina, angličtina
Počet věřících: 1 000 000

Hlava: Patriarcha Ignatius IV.
Titul: Patriarcha antiochijský a celého Východu
Narozen: 1921, Mhardeh, v Sýrii
Intronizován: 2. července 1979
Residence: Damašek, Sýrie
Adresa: P.O. Box 9, Damascus, Syria
Tel: +963 11 5424400 - 1 - 2 - 3; Fax: +963 11 5424404
Oficiální www: http://www.antiochpat.org/
Emailová adresa: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Antiochie byla velmi významným centrem starověkého světa, právě zde byli, podle knihy Skutků, nazváni Ježíšovi následovníci křesťany. Později se Antiochie stala centrem patriarchátu, který zahrnul všechny křesťany v rozlehlých východních provinciích římského impéria a okolí.
Chalcedonský sněm přivodil schizma v patriarchátu. Větší skupina, která sněm odmítla, vytvořila později syrskou ortodoxní církev. Tato církev (antiochijský patriarchát) byla vytvořena těmi, kdo Chalcedon přijali, většinou Řeky a helenizovanou částí domorodé populace. V této situaci zastihlo Antiochii obsazení arabskou invazí v srpnu roku 638. Řekové byli chápáni jako spojenci byzantského nepřítele a byli na dlouhou dobu vydáni persekucím.
V roce 1098 dobyli Antiochii křižáci a zřídili v Sýrii na téměř dvě století latinské království. Byl založen latinský patriarchát, zatímco linie řeckých patriarchů pokračovala v exilu.
Po dobytí Antiochie egyptskými Mameluky v roce 1268 se řecký patriarcha opět mohl vrátit na tato území. Vzhledem k tomu, že Antiochie sama byla dávno před tím redukována na malé městečko, byl patriarchát ve 14. století natrvalo přemístěn do Damašku. Území bylo odňato Mamelukům osmanskými Turky v roce 1517 a zůstalo pod tureckou kontrolou do konce první světové války.
V tomto období byla velká většina věřících arabská. V roce 1898 byl sesazen poslední řecký patriarcha a roku 1899 byl zvolen arabský nástupce. Tak dostal patriarchát plně arabský charakter.
Patriarchát založil v roce 1970 Teologickou akademii Sv. Jana Damašského, která se nachází v libanonském Tripoli. Roku 1988 byla oficiálně začleněna do Balamandské university.
Posvátný synod antiochijského patriarchátu se skládá z patriarchy a všech aktivních metropolitů. Schází se neméně jednou za rok, jeho funkcí je volba patriarchy a ostatních biskupů, ochrana čistoty víry a vynášení trestů proti případným porušením církevní kázně. Navíc se svolává společný sněm složený z posvátného synodu a laických zástupců. Schází se dvakrát ročně a je zodpovědný za finanční, vzdělávací, právní a administrativní záležitosti. Při volbě nového patriarchy vybere tři kandidáty, ze kterých potom posvátný synod zvolí jednoho.
V roce 1991se setkal patriarcha ze syrským orientálně ortodoxním patriarchou a společně podepsali dokument vybízející k "úplnému a vzájemnému respektování mezi dvěma církvemi". Dále dokument zakazuje převádění věřících z jedné církve do druhé, uvažuje o společných setkáních posvátných synodů, jakmile budou připravena, a přípravu směrnic pro interkomunio věřících a dokonce pro společné eucharistické sloužení duchovních obou církví.
V posledních letech existuje početná imigrace do zemí nového světa. Byly založeny eparchie v Severní Americe, Argentině a Brazílii. V severní Americe má Antiochijská pravoslavná křesťanská arcidiecéze sídlo v New Jersey a má 160 farností v USA a 10 v Kanadě. Tato jurisdikce zahrnuje vikariát západního obřadu, složený převážně z bývalých episkopálních (anglikánských) farností, který má asi 10 000 členů. Přesně je to tzv. "Antiochijská Evangelikální Ortodoxní Misie" založená školním křižáckým hnutím pro Krista (Campus Crusade for Christ).

 

4. Patriarchát jeruzalémský

Zakladatel: Apoštolé
Samostatnost: Tradiční, 325 po Kr.
Jurisdikce: Izrael, Palestina, Jordánsko, Saudská Arábie, státy Zálivu (kromě Kuvajtu)
Obce v zahraničí: Spojené státy, Jižní Amerika
Liturgické jazyky: Řečtina, angličtina, arabština
Počet věřících: 260 000

Hlava: Patriarcha Theophilus III.
Titul: Patriarcha svatého města Jeruzaléma a celé Palestiny
Narozen: 1952
Intronizován: 22. listopadu 2005
Residence: Jeruzalém, Izrael
Adresa: P.O. Box 14518, Jerusalem 91145, Israel
Tel: (08:00-14:00): +972-2-6274941, +972-2-6281033, +972-2-6285901; Tel (24 hrs): +972-522-375702
Oficiální www: http://www.jerusalem-patriarchate.info/
Emailová adresa: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Jeruzalém, spojený se životem Pána Ježíše, měl pro křesťany vždy velký význam. Když se křesťanské víře dostalo širšího přijetí v římském impériu, význam Jeruzaléma poklesl. Císař Konstantin, velmi nakloněný křesťanství , dal ve 4. století vybudovat na posvátných místech velkolepé baziliky. Do Palestiny proniklo z Egypta i mnišské hnutí a tak zde kvetly mnohé monastýry, zvláště v poušti mezi Jeruzalémem a Mrtvým mořem.
Na sněmu v Chalcedonu bylo rozhodnuto povýšit církev v Jeruzalémě na patriarchát (451). Tak byly tři církevní provincie asi s šedesáti eparchiemi vyděleny z antiochijského patriarchátu, kam původně patřily. Pod byzantskou správou Jeruzalém prosperoval, jelikož byl cílem nesčetných křesťanských poutníků.
Tato prosperita však skončila invazí Peršanů (614) a Arabů roku 637. Mnoho křesťanských chrámů a monastýrů bylo zničeno a většina obyvatelstva postupně přijala islám.
V roce 1099 byl Jeruzalém dobyt křižáky, kteří zde zřídili království, trvající celé století. V tomto období byl zřízen latinský patriarchát, zatímco řečtí patriarchové působili v exilu a obvykle sídlili v Konstantinopoli. Řečtí patriarchové se vrátili do Jeruzaléma nebo jeho blízkosti až po zhroucení křižáckého království.
Jeruzalém padl do rukou seldžuckých Turků (1187), ale brzy byl zabrán egyptskými Mameluky. Osmanští Turci získali kontrolu nad městem roku 1517. Během 400 let osmanské správy proběhlo mezi křesťanským skupinami mnoho zápasů o získání kontroly nad posvátnými místy. V polovině 19. století Turci potvrdili nad většinou z nich řeckou správu. Toto opatření zůstalo nezměněno během britského mandátu, který začal roku 1917, i následnou jordánskou a izraelskou správou. Patriarchát je řízen posvátným synodem za předsednictví patriarchy. Jeho členů nesmí být více než 18, všichni jsou kleriky a jsou jmenováni patriarchou. Navíc existuje smíšený sbor umožňující laikům přispívat k rozhodovacím procesům patriarch...

Důstojní otcové, vážené sestry, bratři

Důstojní otcové, vážené sestry, bratři

V poslední době bylo publikováno několik článků, jejichž úkolem bylo nepravdivě o nás informovat veřejnost. Jako již několikrát předtím byla naše církev a její představitelé vtažena do roviny politické. Pro pravoslavnou církev je však charakteristická její nepolitičnost, i když vždy byla státotvorná. Vlastně od vydání Milánského ediktu v r. 313 římským imperátorem sv. Konstantinem Velikým.

Pro náš stát je to zvláště patrné díky svatým Cyrilu a Metodějovi, kteří přišli na naše území jako nositelé východní křesťanské – dnes pravoslavné (= ortodoxní, řecky orthos = pravý, doxos = sláva) církevní tradice.

Díky uchování cyrilometodějského dědictví byla také pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku uznána za autokefální, tzn. samostatnou sestru ostatních velkých národních církví. Přesto se stále ze sdělovacích prostředků dovídáme, že jsme pouze „odnoží ruské pravoslavné církve“, která dokonce ohrožuje bezpečnost českého státu i jeho spojenců v NATO. Pochopitelně, že si nesmírně vážíme ruské pravoslavné církve, jejíž tisíce duchovních a věřících za svou křesťanskou pravoslavnou víru zemřeli jako mučedníci v revolucích, válkách a sovětských vyhlazovacích táborech. Též si vážíme toho, že nás – pravoslavné v tehdejším Československu uznala za schopné mít samostatnou autokefální pravoslavnou církev, kterou postupně uznaly všechny pravoslavné církve po celém světě.

Příští rok to bude deset let, kdy nás jako zcela samostatnou a na nikom nezávislou pravoslavnou církev, uznal též Konstantinopolský patriarchát, Alexandrijský patriarchát, Jeruzalémský patriarchát a kyperská a řecká pravoslavná církev. Z toho důvodu všichni pravoslavní věřící žijící v České a Slovenské republice patří do naší místní pravoslavné církve.

Musíme proto znovu a znovu odmítat tvrzení, že jsme odnoží jiné pravoslavné církve a musíme všem vlídně a s láskou vysvětlovat, že naše církev je církví domácí, jejíž kořeny jsou právě ve východní misii svatých bratří Cyrila a Metoděje.

Doklady o tom nalézáme v nejstarších českých kronikách, které potvrzují, že český kníže Bořivoj přijal křest z rukou Metodějových a i to, že sv. Václav, sv. Ludmila i sv. Prokop, kteří jsou v českých zemích odedávna jako světci nejvíce ctěni, se řadí spíše ke světcům pravoslavného typu a k následovníkům východní tradice.
Hluboké povědomí o „řeckých“ kořenech českého křesťanství nacházíme pak jak u Jeronýma Pražského, tak u českých utrakvistů a dokonce také u učitele národů Jana Amose Komenského.

Pravoslavím se inspirovali velké osobnosti českého národního obrození a je samozřejmé, že pravoslavná církev se začala u nás svobodně a slibně rozvíjet v době první Československé republiky, na kterou se i současná Česká republika snaží svým právním řádem navázat.
Rozvoj pravoslavné církve ve svobodném Masarykově Československu byl možný pod vedením velkých a až doposud inspirujících osobností, jakými byli a jsou sv. Biskup Gorazd (Matěj Pavlík) i arcibiskup Savatij (Brabec) a mnozí další. Biskup Gorazd se například v otevřeném dopise všem pravoslavným hierarchům na začátku 2. sv. války postavil proti násilnému rozdělení republiky a byli to zejména pravoslavní duchovní, kteří na území Čech i Slovenska v roce 1940 uposlechli výzvu cařihradského ekumenického patriarchy, vyzývající je k pomoci židovským spoluobčanům, kteří se u nás stali první obětí nacistické zvůle. Je historicky známou skutečností, že jako akt odboje za 2. světové války, pravoslavná církev poskytla úkryt londýnskou vládou vyslaným atentátníkům na Heydricha – národním mstitelům. Byl to zásadní a vlastně první projev ozbrojeného odporu vůči nacismu v porobené Evropě. Když byl úkryt v pražské pravoslavné katedrále sv. Cyrila a Metoděje jedním z kolaborujících parašutistů prozrazen, obrátil se hněv okupační moci proti církvi. Dne 4. září 1942 byli biskup Gorazd, představený katedrálního chrámu duchovní Václav Čikl, duchovní dr. Vladimír Petřek a předseda sboru starších Jan Sonnevend zastřeleni. Jejich rodiny spolu s dalšími zahynuly v koncentračním táboře, pravoslavní kněží byli z protektorátu posláni na nucené práce. Církev byla zakázána a její majetek byl zkonfiskován. Skutečnost, že o úkrytu parašutistů vědělo přibližně 100 pravoslavných křesťanů – duchovních i laiků, avšak ani jeden z nich parašutisty nezradil, svědčí jednoznačně o tom, s jakým odhodláním stáli pravoslavní věřící za trpícím národem a za ideály prvního Československa, o jehož obnově v té době mnozí pochybovali.

Krátce po osvobození z nacistického jha, jenž si připomínáme v těchto dnech, se ruská pravoslavná emigrace, která našla útočiště v Masarykově a Benešově Československu, stala prvním cílem snah KGB deportovat a navždy umlčet u nás ty občany, kteří na základě vlastní zkušenosti varovali před nebezpečím bolševizmu a komunizmu.

Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku má dnes sídlo Metropolitního úřadu v Praze (jako sídlo metropolity a jednoho z 15 vedoucích představitelů pravoslaví na světě) v pronajatých přízemních prostorách vily o velikosti tří kanceláří s kuchyňkou v Dělostřelecké ulici č. 7. Vila byla vrácena v restituci původním majitelům a v současné době je nabídnuta k prodeji.

Budova ústředí církve v Praze 1, V jámě 6 se ocitla v havarijním stavu a její nákladná oprava donutila vedení církve k uzavření dlouhodobé nájemní smlouvy, aby mohl být splacen vysoký úvěr použitý k financování její rekonstrukce.Veškeré neziskové a humanitární aktivity pravoslavné církve i jednotlivých organizací a občanských sdružení působících při pravoslavné církvi, včetně vydavatelství církevního časopisu, jsou roztroušeny po České republice v pronajatých prostorách.

V době po pádu totalitního režimu využíváme všech zákonných prostředků k získání pozemků či prostor za účelem získání a vybudování metropolitního chrámu, důstojných prostor pro duchovní, dobročinnou, humanitární a další činnost i vlastní práci a fungování metropolitního úřadu.

Od roku 2004 jsme za podpory primátora hl.m. Prahy a tehdejšího ministra kultury projednávali odkoupení pozemku z části majetku bývalé OÚNZ Praha 10 – „Bečvářova vila“. Z jednání na ÚMČ Praha 10 však vyplynulo, že zde dochází ke střetu zájmů MČ a PC co se týká záměru na využití pozemku. V Územním plánu hl.m. Prahy – MČ Praha 10 je v této lokalitě na tomto a přilehlém pozemku uvažováno o vybudování administrativně kulturního centra MČ Praha10. Došlo k ústní dohodě o výměně pozemků za jiný, jehož vlastníkem je MČ Praha 10. Na základě námi dodaných podkladů, včetně podrobného záměru využití, zákresů do katastrálních map a zpracovaného záměru, bylo na jednání tehdejšího zastupitelstva MČ Pha10 schváleno nejen vybudování Duchovního a humanitárního střediska PC s chrámem a sídlem Metropolitního úřadu, ale i nezbytná výměna pozemků.

Po třech letech označil dnešní ministr financí ve svém dopise tento postup projednaný a schválený jeho předchůdcem za nestandardní a naši žádost o odkoupení pozemku zamítl. Naše církev nemá velké finanční prostředky a tedy mnoho stovek hodin práce dobrovolníků na zpracování projekčních a ekonomických podkladů takto vyšlo vniveč.

Současně se v r. 2005 naskytla naší církvi možnost získání areálu U Sluncové 404 v Praze 8 Praha dne 19. 5. 2007

Rodina, manželství, životní události

Rodina, manželství, životní události

Je třeba mít na paměti, že rodinné vztahy cizích státních příslušníků se mohou řídit jiným než českým právním řádem. Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v platném znění, stanoví, kterým právním řádem se řídí rodinné vztahy cizích státních příslušníků. Z tohoto zákona vyplývají mimo jiné následující skutečnosti:

* způsobilost osoby uzavřít manželství, jakož i podmínky jeho platnosti se řídí právem státu, jehož je tato osoba příslušníkem
* forma uzavření manželství se řídí právem místa, kde se manželství uzavírá
* osobní a majetkové vztahy manželů se řídí právem státu, jehož jsou příslušníky; jsou-li manželé příslušníky různých států, řídí se vztahy právem českým
* zrušení manželství rozvodem se řídí právním řádem státu, jehož občany jsou manželé v době zahájení řízení; jsou-li manželé příslušníky různých států, řídí se zrušení manželství rozvodem právním řádem českým; jestliže by bylo třeba použít cizího právního řádu, který by zrušení manželství rozvodem nedovoloval anebo jen za okolností mimořádně tíživých, avšak manželé nebo alespoň jeden z nich žije v České republice delší dobu, použije se práva českého
* vztahy mezi rodiči a dětmi včetně výchovy a výživy se řídí právem státu, jehož příslušníkem je dítě; žije-li dítě v České republice, mohou být tyto vztahy posuzovány podle práva českého, je-li to v zájmu dítěte.

Ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní
smlouva, kterou je Česká republika vázána.

V rámci rodiny, stejně jako v ostatních právech a povinnostech, jsou si muž a žena zcela rovni, o záležitostech rodiny rozhodují manželé společně. Manželé mají právo na stejnou životní úroveň a mohou žádat výživné.
Na výchově dětí by se měli oba rodiče účastnit stejným dílem. Rodiče mají vůči svým dětem vyživovací povinnost. Tato povinnost trvá do té doby, než jsou děti samy schopny se živit. Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Podle českého práva mají děti manželské a nemanželské stejná práva a povinnosti.

1.1 Matriky a jejich působnost
Matrika je státní evidence narození, uzavření manželství, registrace partnerství a úmrtí fyzických osob na území České republiky a narození, uzavření manželství a úmrtí, k nimž došlo v cizině, jde-li o státní občany České republiky. Matrika se dělí na matriku narození, pro kterou se vede kniha narození, na matriku manželství, pro kterou se vede kniha manželství, matriku registrovaného partnerství, pro kterou se vede kniha registrovaného partnerství, a matriku úmrtí, pro kterou se vede kniha úmrtí.
Do matričních knih se zapisují další skutečnosti, jimiž se mění a doplňují zápisy v matriční knize.
Z provedených zápisů v matriční knize se vydávají matriční doklady, tj. rodný list, oddací list a úmrtní list a doklad o registrovaném partnerství.
Matriční úřady jsou obecní úřady, městské úřady, v hlavním městě Praze úřady městských částí, v územně členěných statutárních městech úřady městských obvodů nebo úřady městských částí a pro území vojenských újezdů újezdní úřady, které určilo a jejich správní obvody vymezilo Ministerstvo vnitra prováděcím právním předpise.

1.2 Uzavření manželství (podmínky)
Manželství se uzavírá svobodným a úplným souhlasným prohlášením muže a ženy o tom, že spolu vstupují do manželství, učiněným před matričním úřadem, před úřadem, který není matričním úřadem, je-li jeden ze snoubenců přihlášen k trvalému pobytu v jeho správním obvodu, nebo před orgánem církve či Ministerstvo práce a sociální věcí, 2006

English Arabic Bulgarian French German Greek Polish Romanian Russian Hebrew Serbian Ukrainian Albanian Estonian Hungarian

IKONAPRESS.CZ - ONLINE ČASOPIS IKONA

ikonapress.cz

IKONAPRESS.CZ - ZAHRANIČNÍ ZPRAVODAJSTVÍ

ikonapress.cz

IKONAPRESS.CZ - NÁRODNOSTNÍ MENŠINY

ikonapress.cz

E-shp - Knihy - Cyril a Metoděj - Apoštolové Slovanů