Jak vážně chápala své vlastenecké a křesťanské poslání česká pravoslavná církev pod vedením biskupa Gorazda, dokázali věřící a duchovní v době heydrichiády v roce 1942. Poté, co českoslovenští vojáci splnili úkol, poskytla jim pravoslavná církev v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici úkryt až do doby prozrazení dne 18. června 1942.
Co předcházelo rozhodnutí
Situace na podzim 1941 vypadala pro Spojence velmi špatně. Německé tanky se valily na téměř dvěstěkilometrové frontě do vnitrozemí Ruska, Kyjev byl obsazený, Leningrad v obležení, 70 divizí bylo obklíčených a 665 000 ruských vojáků zajatých. Britové měli na moři obrovské ztráty činností německých ponorek, a tak bylo zásobování Britských ostrovů čím dál problematičtější. Situace v Egyptě a Středomoří se zhoršovala.
V tomto období začali nacisté na Československo soustřeďovat zvláštní pozornost. Náš zbrojní průmysl se stal pro ně životně důležitý a nezbytný pro vedení války. Byl tu však problém. Chtěli vymýtit silné národnostní odbojové hnutí, ale zároveň nerozlítit dělníky a rolníky, a tím poškodit válečné úsilí. Problém tedy spočíval v tom, jak zdecimovat a zterorizovat všechny potenciální vůdce, eliminovat silné jedince, svést slabé a poplést nevědomé. Vyřešení tohoto problému vyžadovalo zvláštní směs brutality a lsti. Řešení se ujal inteligentní, ctižádostivý, lstivý a krutý osmatřicetiletý – válečný zločinec, který byl v nacistické policejní hierarchii hned druhý muž po Himmlerovi a se sadistickým nadšením řídil prostřednictvím vyhlazovacích jednotek konečné řešení židovského problému.
Reinhard Heydrich
Po svém příchodu, dne 29. září 1941, vyhlásil stanné právo v Čechách a na Moravě, zatkl ministerského předsedu generála Eliáše a nechal zastřelit dva vězněné generály, Bílého a Vojtu, čímž zahájil dlouhou řadu poprav české elity.
Popravy českých vlastenců byly jen částí jeho celkového poslání, jehož cílem bylo vyhlazení českého národa. Jak to řekl sám Heydrich: „Když se za několik let zeptáte Čecha v cizině, kde žije, musí odpovědět, že v Čechách a na otázku, kdo jste, musí odpovědět, že je říšský Němec! Heydrich se rozhodl razit metodu trestu a odměny. Z naprosto jasných důvodů určil odměny především pro dělníky. Ti ve zbrojních továrnách dostávali větší příděly jídla, cigaret, bot, oblečení, i vyšší mzdu. Zbrojní průmysl běžel na plné obrátky, sklízela se větší úroda a po vraždách hrdinů odboje zavládla v našich zemích pasivita.
Londýn pravidelně hodnotil odbojové hnutí v okupovaných zemích. Toto hodnocení spočívalo v ocenění
škod způsobených okupantům. Jako důsledek Heydrichova zdecimování odbojových organizací se nacházelo Československo koncem roku 1941 na posledním místě. Angličané i Sověti těžce zkoušeni na svých frontách, začali prezidentu Benešovi systematicky zdůrazňovat, jak je důležité pro postup války, aby každý národ vyvinul maximální válečné úsilí. Na konci roku navrhl prezident Beneš veliteli československé zpravodajské služby Františku Moravcovi, aby provedl atentát na Heydricha, což by jako okázalá akce mohla za prvé vymazat pečeť pasivity a pomohla Československu mezinárodně a za druhé by mohla nastartovat obrození odbojového hnutí a začátek masového odporu proti nacistům.
Atentát na Heydricha
Je 9 hodin 50 minut dne 27. 5. 1942 a šestisedadlový Mercedes-Benz vyrazil ze zámku v Panenských Břežanech, sídla, jež obsadil Heydrich s celou svou rodinou při svém příchodu do Prahy. Jeho osobní šofér Willy veze kufry na letiště, a proto vůz řídí esesák Johannes Klein z Heydrichovy osobní stráže.
Reinhard Heydrich má po krátké zastávce na Pražském hradě odlétat do Berlína na schůzku s Hitlerem. Ráno vyrazili Gabčík s Kubišem, dva parašutisté určení k vykonání atentátu, na kolech na křižovatku tehdejší Kirchmayerovy třídy s ulicí V Holešovičkách. Místo, které si pro atentát zvolili, se zdálo ideální. Bylo v prudké zatáčce, kde Heydrichův řidič Klein musel přibrzdit. V zátočině na chodníku měl stanoviště další parašutista Valčík, zrcátko připravené v kapse, aby mohl dát kolegům znamení, že se Heydrichův vůz blíží. V 10 hodin 32 minut začal Valčík signalizovat předem smluvený signál oběma parašutistům čekajícím v zatáčce.
Místo atentátu
Gabčík odhodil plášť a vskočil do vozovky před auto se samopalem namířeným na posádku. V tom okamžiku zarachotila tramvaj stoupající do kopce směrem k jejich zatáčce. Gabčík stiskl spoušť, ale rána nevyšla. Heydrich mu pohlédl do očí a nařídil řidiči Kleinovi, aby zastavil.
Poté se vztyčil a zároveň se snažil rozepnout pouzdro s pistolí. Ani jeden z nich si nevšiml Kubiše, který vstoupil do vozovky, vyndal z aktovky jednu z připravených bomb a hodil ji na auto. Posádku však nezasáhl a bomba dopadla na stupátko před zadním pravým kolem. Výbuch prorazil karoserii a vyvrátil pravé dveře. Střepiny z výbuchu zasáhly Kubiše do obličeje a do prsou. Heydrich se zhroutil na sedadlo, ale jen na okamžik. Po chvíli Heydrich s Kleinem vyskočili s pistolemi v rukou z auta. řidič Klein se vydal pronásledovat krví oslepeného Kubiše. Ten se po chvíli vzpamatoval a střelbou do vzduchu si proklestil cestu vyděšeným davem cestujících, kteří vystupovali z tramvaje.
Nasedl na kolo, a ač sám zraněn, ujel na záchytné místo ve staré Libni. Mezitím se vydal Heydrich pronásledovat Gabčíka. Strhla se krátká přestřelka, po chvilce se však Heydrich zhroutil na zem, a poté se potácel zpět směrem k autu, kde padl na jeho kapotu. Měl zlomená žebra, ale co bylo mnohem vážnější, jak se později zjistilo, několik úlomků karosérie ho s částmi čalounění zasáhlo do sleziny. Gabčík se dal na útěk, ale Heydrich vyzval Kleina, aby ho začal pronásledovat. Gabčík utíkal do kopce Kirchmayerovou třídou, kde se chtěl schovat v řeznictví. Bohužel majitel řeznictví Brauner byl stoupencem nacistů, a tak vyběhl ven a přivolal řidiče Kleina, jenž vběhl 
do obchodu. Gabčík vyrazil proti Kleinovi, kterého postřelil do nohy. Poté se vydal do postranních uliček a odtud pak seběhl dolů po hlavní třídě podél tramvaje k vltavskému břehu, kde zmizel v přilehlých ulicích.
Poznámka:
Existují vážně míněné a zcela seriózní dohady o tom, zdali Gabčíkův diverzní samopal Sten opravdu v kritické chvíli vůbec selhal. Je totiž docela dobře možné, že samopal vůbec neselhal a že Gabčík úmyslně nevystřelil. Hlavním důvodem by v tomto případě byla přijíždějící tramvaj směrem od Trojského mostu, která měla v těchto místech zastávku. Je možné, že Gabčík nechtěl soustředěnou palbou ze samopalu ohrozit české civilisty, kteří právě vystupovali z tramvaje.
Kruté represálie
Jakmile se zprávu o atentátu dozvěděl Hitler, nařídil K. H. Frankovi, aby vypsal odměnu milión říšských marek za informace, které povedou k vypátrání atentátníků.
Zároveň nařídil, aby bylo zatčeno deset tisíc Čechů a aby ti, kteří jsou vězněni za politické zločiny, byli ihned popraveni. Naštěstí i bestiální Frank pochopil stupidnost tohoto nařízení. Oprávněně se obával povstání a narušení válečné výroby. Hitler přesto trval na pomstě. Zatýkání a popravy začaly bez prodlení.
Lidé byli popravování bez soudních procesů, často i bez vyšetřování.
Heydrich zemřel 4. června v půl páté ráno. V nemocniční evidenci byla jako příčina úmrtí uvedena „sepse po zranění“. Heydrich měl dva pohřby, jeden v Praze a druhý v Berlíně. Berlínského se zúčastnili všichni nacističtí pohlaváři. Hitler vydal protektorátní vládě ultimátum – pokud nechce, aby její národ byl vymazán z mapy Evropy, musí co nejrychleji dopadnout atentátníky.
Za několik dní věděl celý svět, co myslel Hitler slovy „vymazat z mapy“. Večer, 9. června 1942, obklíčily jednotky gestapa a wehrmachtu nedaleko Kladna obec Lidice, kde v té době stálo 95 domů. Barbarský plán spočíval v tom, že český lid bude zastrašen úplným vyhlazením této vesnice – 173 mužů bylo zastřeleno a ženy a děti byly odvezeny do koncentračních táborů.
Dne 13. června byla vyhlášena amnestie pro toho, kdo udá atentátníky do 5 dnů, i kdyby tak dosud neučinil. Téhož dne napsal parašutista Karel Čurda, který seskočil se skupinou OUT DISTANCE udavačský dopis na četnickou stanici v Benešově. V něm označil Gabčíka a Kubiše za pachatele atentátu. Četníci dopis zatajili, za což byli v příštích týdnech po upozornění Čurdy popraveni.
Když se nedostavila očekávaná reakce, vydal se Čurda 16. června 1942 osobně do Prahy a krátce před polednem se přihlásil v budově řídící úřadovny gestapa v Petschkově paláci. Udal gestapu všechny spolupracovníky parašutistů, které osobně znal, a to nejen v Praze, ale i v Pardubicích, Lázních Bělohrad a Plzni.
Gestapo začalo ihned jednat. Zatýkalo, mučilo. Brzy se dozvědělo i o úkrytu v Pravoslavném chrámu v Resslově ulici. Svou zradou Čurda způsobil smrt desítek vlastenců, za což byl po osvobození zatčen, odsouzen k trestu smrti a popraven.
Úkryt a boj v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje
V době krutých represálií rozpoutaných nacisty bezprostředně po atentátu, nalezli parašutisté díky představitelům pravoslavné církve bezpečné útočiště v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Úkryt v kryptě chrámu nabídl nekomunistickému odboji pravoslavný věřící Jan Sonnevend se souhlasem ThDr. Vladimíra Petřka – kaplana, který informoval později děkana katedrály 
Václava Čikla a kostelníka Václava Ornesta, bydlícího vedle chrámové lodi.
Přestože věděli, že jim za poskytnutí pomoci československým vojákům hrozí zatčení a poprava, postupně schovali v budově kostela všech sedm parašutistů pobývajících v Praze: četaře aspiranta Josefa Bublíka (výsadek BIOSCOP), rotmistra Josefa Gabčíka, četaře Jana Hrubého (výsadek BIOSCOP), rotmistra Jana Kubiše, nadporučíka Adolfa Opálku (výsadek OUT DISTANCE), rotného Jaroslava
Švarce (výsadek TIN) a rotmistra Josefa Valčíka (výsadek SILVER A).
Všichni se po celou dobu o ukryté a pronásledované muže svědomitě starali. Sháněli pro ně potraviny, organizovali jejich schůzky s pražskými odbojáři, zprostředkovali odborné ošetření Kubišova poraněného oka atd. Kapitán Bartoš (velitel výsadku SILVER A) naplánoval a poté začal organizovat odchod parašutistů z Prahy do východních Čech a pak na Moravu.
Bylo ovšem nutné počkat, až se ve městě odvolají přísná bezpečnostní opatření. Nebezpečí plynoucího z toho, že na jednom místě je shromážděno mnoho hledaných osob, si byli vědomi jak odbojáři, tak i představitelé pravoslavné církve. Dr. Petřek proto navštívil dr. Stanovského, preláta svatovítské kapituly, a požádal ho o azyl pro hledané muže, který by jim snad mohl být poskytnut na Strahově. Katolický kněz však jeho prosbu odmítl. Nakonec se nalezlo řešení, jak dostat parašutisty ven z Prahy.
Ve čtvrtek, 18. června v ranních hodinách měli být parašutisté z chrámu v pohřebním autě převezeni po polní cestě u Ďáblického hřbitova ven z města. Osud tomu ale bohužel chtěl jinak. Ve 2 hodiny ráno téhož dne byl vydán rozkaz obklíčit chrám strážným praporem SS Prag. Oblast byla neprodyšně uzavřena sedmi sty vojáky Waffen SS a Gestapem.
Ve 4 hodiny 10 minut byl kostel obklíčen. Němci nejprve prohledali byt kostelníka a záhy objevili okno s odmontovanou vnitřní mříží, jež mělo sloužit pro případný útěk parašutistů. O 15 minut později vzali Němci chrám ztečí ve snaze dopadnout parašutisty živé – tak zněl přímý rozkaz.
Příslušníci SS a gestapa vnikli do vnitřní části kostela, kde na kůru drželi stráž Opálka, Bublík a Kubiš. Začala nelítostná přestřelka. Mnoho nacistů stačili obránci zranit, než jim došla munice. Ani jeden z nich nepadl do rukou nacistů živý – Opálka se zastřelil na místě, Bublík s Kubišem zemřeli po 20 minutách při převozu s těžkými zraněními do nemocnice.
Němci začali kostel prohledávat. K jejich odhalení, že v kostele jsou ještě další lidé, přispěla pravděpodobně náhoda. Nacisté údajně našli na kůru čtyři kabáty, zatímco mrtví parašutisté byli pouze tři. Mezitím se v kryptě čtyři zbývající výsadkáři snažili probourat do kanalizačního systému v naději, že objeví 
kanál vedoucí do Vltavy. Času ale bylo málo. Poté, co narazili jen na další zdivo, pochopili, že jejich úsilí je zbytečné.
Boj se přesunul do krypty, kam vedl jediný přístup úzkým větracím otvorem ze západní části kostela a malým okénkem z ulice. Parašutisté se urputně bránili a nacisté se nemohli do krypty dostat. Proto přivolali na pomoc pražské hasiče, kteří pouštěli do krypty vodu a vhazovali slzný plyn.
V blízkosti oltáře pod kobercem nalezli esesáci vchod do krypty uzavřený kamennou deskou. Když ji zničili pomocí trhavin, objevili strmé schody vedoucí do podzemí. Poté se pokusili do hrobky vniknout. První esesáci byli však těžce zraněni palbou. Krypta se však zvolna plnila vodou. Po chvíli se z útrob krypty ozvalo už jen několik ran – všichni čtyři parašutisté skončili své životy vlastní rukou. Ani jeden z nich nebyl zastřelen Němci, jak druhý den tvrdily protektorátní noviny.
Po sedmi hodinách boje, v němž Němci byli ve značné přesile, skončil život všech hrdinných parašutistů. Když utichla palba z krypty, vynesli Němci těla ven, kde je Čurda identifikoval.
Nacisté si vylévali zlost i na mrtvolách svých protivníků. Zbavili je hlav, z nichž pět preparovali, a hlavy Gabčíka a Kubiše naložili do lihového roztoku.
Oběť pravoslavné církve pro český národ
Den po odhalení úkrytu a po boji v chrámu sv. Cyrila a Metoděje 19. června 1942 se biskup Gorazd rozhodl. Napsal tři dopisy na vládu, ministerstvo a úřad říšského protektora: „Dávám příslušným orgánům svou osobu k dispozici a chci se podrobit každému trestu, třeba i trestu smrti, aby byl učiněn konec obětem, pro záchranu zatčených a pro záchranu církve.“
Ve čtvrtek dne 25. června 1942 v 5 hodin ráno zatkli vladyku Gorazda v Horních Počernicích a po prohlídce bytu byl převezen do Petschkova paláce. Němci se snažili všemi silami učinit poslední dny vladyky Gorazda opravdu nejtěžšími.
Komisař gestapa vypověděl, že vladyka Gorazd byl při výsleších mučen, surově tlučen a vláčen za vousy po místnosti. Odbojový pracovník L. Šrámek, vězněný v pankrácké věznici vypověděl, že „vladyka byl vždy kolem 22. hodiny odvážen k výslechu a vracel se zcela vyčerpán až kolem páté hodiny ranní. Byl tak zesláblý, že si nemohl vzít ani vězeňské jídlo, roznášené ve velkém chvatu. Vladyka zesláblý a špatně vidící sahal roztřesenýma rukama po jídle, které bylo často dříve odneseno, než si je nabral. Jeho třesoucí se ruce jídla nedosáhly a byl pak gestapáckým dozorcem odkopnut, že mu to trvalo tak dlouho, a ponechán tak bez stravy…“
Paní Šemberová při výslechu v Petschkově paláci uviděla otevřenými dveřmi v jedné místnosti vladyku Gorazda při výslechu. Seděl na židli bez kabátu a bez vesty a byl rudý v tváři. Po uzavření dveří slyšela silné vladykovy výkřiky. Po delší době byl v doprovodu dvou gestapáků odváděn se sklopenou hlavou a byl tak utýrán, že si ani neuvědomil, že ho zdravila… „Za to, že jsem s mou manželkou naživu, děkuji jen blaženému umučenému vladykovi Gorazdovi a otci dr. Petřkovi, kteří ničeho o mně neprozradili“ (ze vzpomínek J. Šembery).
Přelíčení s vladykou Gorazdem a dalšími pravoslavnými bylo 3. září 1942 od 14.00 – 17.20 hod., kdy byl vynesen rozsudek smrti zastřelením. Důvod byl formulován tak, že „obžalovaní ukrývali v kostele vrahy SS Obergrupenführera R. Heydricha, jakož i dalších pět padákových agentů, živili je a podporovali. Dne 4. září 1942 ve 14.35 hod. byl biskup Gorazd na Kobyliské střelnici zastřelen. Měl však také ctnost, která vedle lásky k Bohu nejvíce hárala v srdci jeho, lásku k vlasti. Jeho láska k vlasti byla tak veliká, že stala se mu osudnou. Nastala okupace. To již byl stále v Praze. Při jedné návštěvě řekl mi: "Musíme nyní něco dělat. Národ musí poznat, že milujeme svůj stát nejen slovy, nýbrž i skutky, že jsme opravdu národní církví." + Josef Leixner, psáno v r. 1948
Biskupu Gorazdovi se nepodařilo ani dobrovolnou obětí a nabídnutím svého života českou pravoslavnou církev zachránit. Musel ještě přihlížet tomu, jak jeho spolubratři umírají s ním, neboť v úmrtních listech Jana Sonnevenda a Václava Čikla je uvedena stejná hodina a minuta zastřelení. Dr. Vladimír Petřek, který první souhlasil s úkrytem parašutistů, umíral na Kobyliské střelnici sám, dne 5. září 1942 ve 12. hod. Ze zprávy o popravě víme, že se choval klidně, bez projevu a po soudu 3. září odmítl podat žádost o udělení milosti. Pravděpodobně byla nabídnuta všem čtyřem odsouzeným, ale bez odezvy. Hluboký klid se zračil na jejich tvářích při soudu, vynesení rozsudku i na popravišti. Těla svatého vladyky Gorazda, otce Vladimíra Petřeka a Jana Sonnevenda byla spálena, tělo otce Václava Čikla bylo předáno podle svědectví německé zdravotní sestry k pitvě a vědeckému zkoumání.
Dvanáct hlavních představitelů pravoslavné církevní obce v Praze 2, z 
toho pět žen a dívek, skončilo také mučednickou smrtí a bylo popraveno. Kněží české pravoslavné církve byli deportováni do Německa na nucené práce.
„Českopravoslavné obce (církve) srbské a cařihradské jurisdikce v Protektorátu Čechy a Morava se tímto rozpouštějí“, tak znělo opatření říšského protektora ze dne 27. září 1942, a jmění církevních obcí bylo zabaveno. Po smrti svých duchovních zachvátil české pravoslavné věřící hluboký velkopáteční smutek – vše bylo pohřbeno, zničeno. Tak bylo ukončeno jedenadvacetileté působení místní pravoslavné církve pod Gorazdovým vedením. Gorazdova mise byla stejně krátká jako činnost sv. Cyrila a Metoděje na Moravě a v Čechách.
Po válce a v roce 1948 čekala pravoslavnou církev „druhá heydrichiáda“. Západní nekomunistický odboj spojený s heydrichiádou byl odsouzen a považován za nepřátelský. Pravoslavná církev spolu s ostatními církvemi byla tiše likvidována. Dříve rozšířený názor, že byla podporována ruskou pravoslavnou církví a žila na výsluní, se nemůže opřít o žádné důkazy.
Přínos operace AnthropoidHlavní účel operace splnila. Československo se stalo předmětem pozornosti celého světa. V hodnocení Spojenců bylo naše odbojové hnutí rázem posunuto z posledního místa na místo první. Odstranění Heydricha poškodilo německou válečnou mašinérii. Nikdy se nenašel nástupce, který by se mu vyrovnal a nahradil ho v nacistické hierarchii.
Přímým důsledkem operace Anthropoid byla skutečnost, že ve středu 5. srpna 1942 odeslal britský ministr zahraničí Anthony Eden československému ministru zahraničních věcí Janu Masarykovi dopis, který obsahoval mimořádně důležité sdělení týkající se postoje britské vlády: „Vzhledem k tomu, že Německo úmyslně zničilo ujednání o Československu z r. 1938, na kterých vláda Jeho Veličenstva ve Spojeném království byla účastna, považuje se vláda Jejího Veličenstva za zbavena jakýchkoli závazků v této věci. Při konečné úpravě československých hranic na konci války, nebudou na její stanovisko mít vliv žádné změny, které se staly v těchto věcech jak v r. 1938, tak později.“
Teprve tímto aktem, který přišel záhy po atentátu a krvavých represáliích nacistů na českém obyvatelstvu, začala považovat britská vláda Československo za suveréna a vykonavatele výsostných práv nad veškerým územím, které bylo pod jeho suverenitou před Mnichovem.
O necelé dva měsíce později 29. září signoval za přítomnosti generála Charlese de Gaulla a předsedy československé exilové vlády msgre. Jana Šrámka ministr zahraničí Jan Masaryk prohlášení francouzského Národního výboru, že mnichovskou dohodu pokládá za neplatnou od samotného počátku.
Úkol operace ANTHROPOID byl splněn a na jeho základě byla Brity odvolána Mnichovská dohoda a byla přislíbena poválečná obnova Československa v jeho „předmnichovských“ hranicích.
A připomeňme na závěr, jak ohodnotil dopad atentátu velitel československé zpravodajské služby plk. František Moravec ve svých pamětech: „Kdyby se Československo v roce 1939 postavilo na odpor Německu, místo toho, aby se podrobilo mnichovskému diktátu, (jak jsem přesvědčen, že udělat mělo) bylo by utrpělo mnohem větší ztráty než po atentátu na Heydricha, ale bylo by si vysloužilo lepší místo v historii. Operace Heydrich by v tom případě byla bývala zbytečná. Ale za okolností, za kterých jsme žili v té době, to byla dobrá akce. Byla to největší odbojová operace v českých zemích a představuje dobrou stránku v historii Československa za druhé světové války. Český národ by měl být na ni hrdý. Já na ni hrdý jsem“.
Roman Wimmer
Seznam literatury:
Špión jemuž nevěřili - F. Moravec
Nacistické tajné služby - E.L.Blandford
Bomba pro Heydricha - Dušan Hamšík, Jiří Pražák
Atentát - operace Anthropoid - Michal Burian, Aleš Knížek, Jiří Rajlich, Eduard Stehlík
Svatý biskup Gorazd II. -ThDr. Jaroslav Šuvarský PhD., Mgr. Eva Šuvarská
Hlas Pravoslaví č. 5, 1949.
Nechť se pravoslavný chrám (v Resslově ul.) po zásluze stane poutním místem všeho osvobozeného lidu českého, neboť zde se ozvaly první mohutné údery našeho národního odboje! (Vybráno z přednášky Aloise Krejčího „O odboji biskupa Gorazda“ proslovené na první schůzi sboru starších pravoslavné církevní obce v Praze, konané 1. června 1945; z knihy Čestmíra Kráčmara „Panychida za statečné“).
