V pátek 30. července 2007 si náš pán Ježíš Kristus, věčný pastýř (Bůh) k sobě povolal Jeho Blaženost patriarchu Teoctista. Neočekávaná zpráva o smrti Jeho Blaženosti způsobila velký zármutek a žal v duších všech Rumunů jakož i cizinců, kteří ho znali a obdivovali ho. Ve chvílích pozemského a dočasného odloučení, v očekávaní vzkříšení, se modlíme k Bohu, ukřižovanému a znovuzrozenému Pánovi, aby duše patriarchy Teoctista odpočívala v pokoji pod dohledem spravedlivých a mezi Jeho svatými služebníky, za všechno požehnané světlo, které ve své duši shromažďoval, světlo, které kolem sebe prostřednictvím svých rozumných a rozvážných slov a posvátných činů šířil. Jeho Blaženost patriarcha Teoctist zůstane navždy v mysli a srdci těch, kteří ho znali a obdivovali jeho zářící tvář a laskavost jeho duše. Měli bychom stručně prezentovat hlavní duchovní rysy jeho osobnosti, jako dary Svatého Ducha, které náš patriarcha obdělával a zasvětil službě naší církvi a zemi.
Člověk zcela oddaný Bohu a Jeho církví
Narodil se 7. února 1915 v Moldávii, ve vesničce Tocileni, blízko města Botosani, jako desáté z jedenácti dětí v rodině Dumitrua a Marghioaly Trapasu. Pokřtěn byl jménem Toader. Dětství prožil v rodné vesničce, pracujíce společně s rodiči na polích. I když žil o mnoho déle než rodiče, kteří již dávno zesnuli, patriarcha na ně často vzpomínal s hlubokým dojetím a se slzami v očích, s velkou láskou a synovskou vděčností, jelikož oni mu dali posvátný dar života a požehnání od Boha.
Člověk by mohl cítit hojnost světla a krásu duše v uctívání rodičů jejich synem, který se stal duchovním otcem všech rumunských ortodoxních věřících. Jeho synovská láska a úcta k biologickým rodičům se mohla později rozvinout v respektu, který během celého svého života prokazoval duchovním otcům monastýrů ve Voroně, Neamtu, Černici a Bistritě, jeho významným učitelům teologie v Bukurešti a mnoha biskupům, kteří mu předali tolik moudrých zkušeností. Často vzpomínal na svého učitele a duchovního otce patriarchu Justinina Marina, odvážného hierarchu, který s rozvážností duchovně vedl rumunskou ortodoxní církev v průběhu nejtěžších let komunistické nadvlády a který založil v naší církvi otevřenou náruč mezikonfesionálního a mezináboženského dialogu na národním a mezinárodním stupni. Již od dětství se mu zalíbil a obdivoval mnišský život. Ve čtrnácti letech (v květnu 1928), vstoupil do Voronského monastýru v oblasti Botosani. Za mnicha byl tonzurován 6. srpna 1935 na svátek Proměnění páně v monastýru Bistrita, oblast Neamt, když mu bylo 20 let. O dva roky později, 4. května 1937, se z něho stal duchovní, když byl postřižen na hierodeakona. Po osmi letech, 25. března 1945, byl postřižen na hieromonacha, 5. května 1950 byl postřižen na biskupa (pomocný biskup patriarchův). 28. července 1962 byl zvolen za biskupa Aradu, 28. ledna 1973 za arcibiskupa Craiovy a metropolitu Oltenie. 25. září 1977 byl zvolen arcibiskupem Iasi a metropolitou Moldavie a Suceavy a 6. listopadu 1986 za arcibiskupa Bukureště, metropolitu Muntenie a Dobrogea a patriarchu rumunské ortodoxní církve. Jako biskup sloužil 57 let. Z dožitých 92 let byl duchovním 70 let (1937–2007). Spatřete lidský život oddaný Bohu a jeho církvi! Bylo to veliké požehnání a také velice složitá mise.
Svědek a vyznavač kříže a vzkříšení života církve a Rumunů
40 let z celkových 57 biskupské služby vykonával po dobu ateistické komunistické nadvlády, 
kdy velké množství hierarchů, knězů, mnichů a věřících, obzvláště zbožných intelektuálů, bylo zatčeno a uvězněno, perzekuováno a bylo jim bráněno v jejich práci. Během těchto let bylo uzavřeno mnoho monastýrů a skét, některé diecéze byly vymýcené, několik teologických škol bylo zavřeno a později bylo zdemolováno množství kostelů, obzvláště v Bukurešti.
Přes všechny útrapy, díky Boží milosti, díky trpělivosti a modlitbám, zbožnosti a naději, se jeho úsilí stalo semínkem vzkříšení a duchovní obnovy, rychlé transformace a intenzivní misionářské práce, která byla nejviditelnější obzvláště po událostech v prosinci 1989. Hodně mladých lidí, i když vyučených v ateistických komunistických školách, se neočekávaně stalo křesťanskou misionářskou silou. Jak se to vůbec mohlo stát?Byly to plody pokorných modliteb mnoha prarodičů, rodičů, knězů farností, monastýrských mnichů a biskupů z měst. Všech těch, kteří byli ponižováni, ale nikdy poraženi. Všechno to vysvětluje mladistvou misionářskou energii patriarchy Teoctista a jeho pastýřské úsilí od roku 1990 až do smrti.
Těžce pracující pastýř a rozumný bojovník
Již během komunistické nadvlády, s velkou dávkou trpělivosti a rozvážnosti, hierarcha Teoctist obnovil množství chrámů a monastýrů a dokonce vybudoval několik nových. V diecézi Arad, v metropolitní diecézi Oltenie a v metropolitní diecézi Moldávie a Suceava. Příkladem toho může být chrám ve vesničce Victoria, poblíž Botosani, kde bydlí hodně patriarchových příbuzných a kam byly přemístěny i hrobky jeho rodičů Dumitra a Marghioaly. Ačkoliv to bez prostředků nebylo jednoduché, vytiskly se v té době tisíce modlitebních knih, křesťanských kalendářů, liturgických knih a ikon, jež měly spolu se spolehlivými duchovními časopisy a teologickými příručkami podpořit světlo víry a křesťanské cesty života. I když se toto množství v porovnání s jinými zeměmi pod komunistickou nadvládou mohlo jevit jako nedostačující, byla to bezpochyby udatná misionářská práce. Obzvláště během posledních několika let se podařilo díky rozsáhlé 
náboženské svobodě v naší zemi znovuzavedení náboženské výuky ve státních školách. Podařilo se opět ustanovit teologickou výuku v síti státních škol, obnovit náboženskou činnost vykonávanou misionářskými duchovními v armádě, v nemocnicích i ve věznicích. Kromě toho stojí za povšimnutí vznik množství sociálních a charitativních institucí pro děti, starší a sociálně znevýhodněné lidi, jakož i sociálně-zdravotnické jednotky a centra. Mimořádný význam má obzvláště velký počet nových diecézí založených v zemi, ale i v zahraničí, chrámů ve výstavbě, nových monastýrů a skét, nových teologických škol, kulturních a misionářských institucí (masmedia apod.) Ve všech těchto oblastech a činnostech odhalil ctihodný patriarcha Teoctist překvapující mladickost a dojímavou schopnost adaptace a mohutnou dynamičnost v přijímaní a podpoře nových církevních pastýřských a misionářských aktivit. I přes nepochybné úspěchy si patriarcha uvědomoval, že je stále hodně práce při uspokojování církevních potřeb, a to jak ve městech, tak i na venkově. Byl hodně zklamán, že v Bukurešti nemohl začít s výstavbou nové patriarchální katedrály.
Obhájce křesťanské jednoty a sbližovánímezi lidmi jako každý Rumun, který projevuje laskavého ducha a dar moudrosti, náš patriarcha projevil přirozenou a inspirující otevřenost dialogu a spolupráce se sesterskými ortodoxními církvemi jakož i jinými církvemi. Odtud pastýř rumunského ortodoxního zástupu pokračoval v ekumenické tradici rumunského pravoslaví. Vyvaroval se izolace a rozpuštění vlastní identity. Náš patriarcha Teoctist nepřetržitě podporoval mezikonfesionální a mezináboženský dialog na národním a mezinárodním stupni. 
Nejpůsobivějším vyjádřením duchaplnosti vzájemného respektu a ekumenického dialogu byla návštěva Papeže Jana Pavla II. v Bukurešti, 7.–9. května 1999 a následující návštěva Říma patriarchou Teoctistem v říjnu 2002. Všechny tyto vztahy jsou prospěšné také pro stovky tisíc rumunských pravoslavných žijících v Itálii a Španělsku – převážně římskokatolických zemích. Totéž platí i v případě anglikánských a protestantských oblastí.
Světlo pro křesťanskou misionářskou práci
Pro všechno, co nám ponechal jako duchovní odkaz jeho církevní a sociální činnosti, náš duchovní otec patriarcha Teoctist pro nás zůstává požehnaný vůdce, zářící osobnost a vznešená duše, trpělivá v strastech a oddaná dobrým skutkům. Svědectvím toho je i ohromný počet lidí, kteří přišli do Bukureště z Rumunska i z ciziny, aby uctili jeho památku. Ve jménu Svatého synodu Rumunské pravoslavné církve celým srdcem děkujeme všem těm, kteří jsou zde dnes přítomní, aby vyslovili poslední sbohem Jeho Blaženosti patriarchovi Teoctistu, jakož i těm, kteří zaslali své kondolence truchlící Rumunské pravoslavní církvi. Ačkoli nás jeho tělo, které bude tady v patriarchální katedrále pohřbeno opouští nadále zůstáváme spojeni s naším patriarchou modlitbami a dále bude žít v našich vzpomínkách. Modlíme se k panu Ježíši Kristu, aby mu odpustil všechny jeho hříchy, které ve svém životě spáchal a dal mu mír a radost z nebeského života v království nejsvatější trojice. V této samé chvíli s pokorou, pokáním a vděčností prosíme našeho duchovního otce patriarchu Teoctista, aby nám všem, každému z nás, odpustil všechno, co jsme kdykoliv udělali špatně, ochotně anebo bezděčně a modlitbami se za nás z nebe přimluvil. Obzvláště během čtyřicetidenního smutku pro našeho duchovního otce patriarchu Teoctista, modlíme se k panu Ježíši Kristu, věčnému pastýři, ať nám dá víru a věrnost, dar pokoje a moudrosti, jednotu, ať duchovní život naší církve a našeho společenství může nadále růst v lásce k Bohu a naším bližním.
Ať je jeho památka věčná!
+ Daniel arcibiskup a metropolita
