Rozhovor s Kryštofem, arcibiskupem Pražským a metropolitou Českých zemí a Slovenska.
Pane arcibiskupe, vy jste se narodil v pohnutých padesátých letech 20. století v Praze. Nebylo to období, které by nahrávalo církvi. CoVás k ní přivedlo?
Když mluvíte o pohnutých letech, máte naprostou pravdu. U nás bylo zvykem, že až do narození dítěte se mu raději nic nekupovalo. Ani kočárek, pleny či oblečení. A tak rodiče šetřili peníze, aby mohli vše potřebné nakoupit po porodu. Krátce před mým narozením proběhla měnová reforma a našetřené finance se rázem znehodnotily. Takže za našetřené peníze si maminka nakonec koupila pytlík třešní a ten s chutí snědla. Ale teď už vážněji. Atmosféra v naší rodině byla velmi vlídná, s citem pro národní tradici. Brzy jsem poznal význam takových osobností, jakými byli Cyril a Metoděj, kteří v 9. století přišli na naše území z Konstantinopole. Do těchto končin přinesli víru a východní způsob křesťanství, jemuž se říká i křesťanství srdce. Naproti tomu západní církev je více organizovaná a papež je také v jistém smyslu monarchou ve Vatikánu. Tento politický rozměr východní křesťané nikdy nepřijali. My se však těšíme, že je opět otevřen dialog mezi církvemi západu a východu.
Pocházíte z východu?
Ne, naše rodina je ryze česká. Matka pocházela z oblasti Poděbrad a tatínek se narodil v Zakolanech u Kladna. Pravoslavná církev je u nás spojena se založením Československé republiky. V Československé církvi husitské byly v tom čase dva proudy – reformovaný a pravoslavný. Právě z něho se zformovala současná Pravoslavná církev na území České republiky. Vůbec idea, aby vznikl český stát a byl obnoven, je založena na slovanských kořenech. V roce 1848, když tu byl Slovanský sjezd v Praze, účastnila se ho Božena Němcová a další významné osobnosti jako doklad toho, že patříme k pravoslavným národům. Pravoslavná zbožnost je staroslověnská, a je nám tudíž blízká. V této souvislosti bych rád uvedl, že chceme příští rok sloužit Svatou liturgii na Václavském náměstí, která se tu sloužila právě před 250 lety. Jsem rád, že také prezident Václav Klaus velmi dobře vidí, že nepatříme jenom na Západ.
Svým způsobem se tady prolíná západní i východní kultura. Sněm, který proběhl v roce 1848, toho byl jasným dokladem. Kdy jste si začal uvědomovat bližší sepětí s pravoslavnou církví?
Jak dnes, tak i v mládí jsem miloval přírodu a představoval jsem si, že budu jako hajný pečovat o les. Byl jsem spíš svobodomyslný, věnoval jsem se sportu. Ani jsem si tehdy nepomyslel, že bych se stal knězem, od kterého se očekává odpovědnost, vynikající mravy a chování. Když mi bylo patnáct let, vypukl srpen 1968 a já jsem se zapojil do občanského protestu. Stavěl jsem barikády proti tankům, díky čemuž jsem byl také jako mladistvý uvězněn. Chtěl jsem studovat lesnickou školu, ale člověk se musel předtím upsat různým myšlenkám. Souhlasit se vstupem vojsk Varšavské smlouvy či s normalizací. A to v mém případě prostě nešlo. Šokovalo mě, jak především starší lidé mění ze dne na den názory.
Jak jste se tedy dostal na teologickou fakultu?
V patnácti letech jsem šel pracovat do tiskárny. Otec to nesl těžce, chtěl, abych studoval. On sám měl vysokoškolské vzdělání, byl folkloristou a etnografem. Proto mi navrhl, abych se přihlásil na Husitskou teologickou fakultu UK, kde se o politice nemuselo vůbec mluvit. Když mě přijali, poznal jsem, jak krásnou vědou teologie je. Po ukončení studia mě oslovil náš metropolita Vladyka Dorotej. Chtěl, abych se stal knězem. Vysvěcen jsem byl v roce 1974.
Nedávno vyšla Vaše kniha Svatý Nektarios Eginský, metropolita Pentapolský. Čím je tato osobnost zajímavá? zajímavá? 
Obyčejně mají lidé představu, že svatí žili kdysi dávno, v minulých staletích. Ale přitom svatí lidé žijí i nyní, s námi. Sv. Nektarios zemřel v roce 1920. Jednou se konala na Václavském náměstí pravoslavná sv. liturgie. Potkal jsem několik lidí, kteří si ho osobně pamatovali. Začal jsem se o něj intenzivněji zajímat v 70. letech minulého století. Měl jsem jeho fotografii a mezi věřícími se tradovalo, že modlitba k němu přináší zázračné uzdravení v nemoci. Že modlící v něm mají mocného přímluvce u Hospodina. Sám jsem několik velmi povzbudivých příběhů vyslechl. Například můj známý ležel v nemocnici a nehojila se mu rána. Modlitba k sv. Nektariosovi znamenala, že ráno při převazování našla sestra ránu zacelenou! Nikdo ze zdravotnického personálu nechápal, jak se to stalo. Nebo jsem v Německu mluvil s člověkem, který stavěl kostel sv. Nektariose nedaleko Dortmundu. Jeden ze stavitelů při opravě střechy spadl z pětadvacetimetrové výšky. Lékaři zafixovali jeho tělo a nedávali mu velkou šanci na uzdravení. Tento dělník se modlil k sv. Nektariosovi. Viděl ho ve snu, jak mu říká, že bude uzdraven. I přes špatnou lékařskou prognózu, podle které už neměl nikdy samostatně chodit, se uzdravil. To jsou zkušenosti víry. A o tom jsem napsal svědectví.
Máte i Vy osobně takový silný zážitek víry?
Ano, mám, ale o těchto osobních věcech se těžko mluví. V roce 1993 se Československo rozpadlo na dva státy. Nicméně pravoslavná církev zůstala dále jednotná a Vy jste metropolitou i pro Slovensko. Díky pravoslaví jsme propojeni jak se Slovenskem tak s Podkarpatskou Rusí. V Praze je hodně lidí z těchto regionů. Jak jsem říkal, pravoslavná církev je přímo spojena se založením Československé republiky. Vyšel z ní i první předseda vlády Karel Kramář. Proto pro nás bylo bolestné jak oddělení Podkarpatské Rusi tak Slovenska. Snažíme se chápat politické důvody, ale důležité jsou i důvody srdce.
Kolik je vlastně pravoslavných v České republice?
Asi 25 tisíc Čechů. Ale jsou tu cizinci ze Slovenska, Ukrajiny, Ruska, Moldavska, Rumunska či Bulharska, dohromady asi 150 tisíc lidí, přičemž většina z nich jsou pravoslavného vyznání. Mnoho příchozích do Čech a na Moravu je překvapeno, jak málo je u nás věřících. Právě integrace cizinců z východu do naší společnosti je jedním z našich poslání.
Dobře známé jsou statistiky, podle kterých je až 60 % obyvatel České republiky bez vyznání. Proč se tak málo občanů hlásí k církvím?
Církev zklamala. Už historicky tu byly jiné církve než římskokatolická pronásledovány. Také vznik Československa s sebou nesl odmítnutí monarchie, která byla silně propojena s římskokatolickou církví. Jiné náboženství tu nebylo příliš respektováno a na víře lidem nepřidal ani ateistický komunismus. Pravoslavná církev nemá ani tak silné vnitřní struktury jako církev římskokatolická. Nepochopení smyslu misií nyní panuje v Rusku, které je tradičně pravoslavné. Jezdí tam římskokatolické misijní řády. Využívají nezkušenosti pravoslavné církve. Pak na území Ruska vznikají nová římskokatolická biskupství pro Rusy, což nemá žádnou historickou oporu. Ohlašování víry musí být v dnešní době důstojné. Nesmí být politické, musí se zaměřit na duchovní rozměr, humanitární a sociální práci a také na životní prostředí.
Pavlína Holancová
Převzato z Prague Leaders Magazine, 3/2007
