Můj domov je všude tam, kde jsem já
Rozhovor se světoznámým galeristou, filozofem a režisérem Miro Smolákem vedla Svatava Maria Kabošová
Narodil se v malé rusínské obci, která dnes již neexistuje, v nejvýchodnějším cípu Slovenska. Starina spolu s dalšími obcemi musela ustoupit velkolepému vodnímu dílu se stejným názvem. A tak mu domov doslova a do písmene vzala voda… Dnes je doma v Praze. Nejčastěji ho zastihneme v kostele sv. Rocha, kde sídlí Galerie Miro a Nadační fond Trebbia. Představuje Pražanům pozoruhodná díla umělců z celého světa. Vzdělaný filozof, vážený galerista, režisér, gentleman každým slovem. Miro Smolák.
Na jedné vernisáži v Praze jste přítomné pozdravil: „Christos Voskrese! Jsem pravoslavný a my teď slavíme Paschu!“ Celkem odvážné v tak antireligiózním českém prostředí… nemyslíte?
Proč? Můj status na této planetě je dobře známý: Miro Smolák, narozen v obci Starina, slovenské národnosti od narození, rusínsko-ukrajinského původu, státní občan Německa s trvalým pobytem v České republice. To o mně vědí všichni od Číny přes Aljašku až po USA i mí bratři muslimové. Bůh je jen jeden a můj domov je všude, kde jsem já. Moji rodiče byli pravoslavní, pokřtili mě a vychovávali ve víře v Boha. Na východním Slovensku si lidé zachovávali tradiční víru i v době totality. Když mě pokřtili, napsali mi do rodného listu: národnost slovenská. Proto říkám „slovenské národnosti od narození, ale rusínsko ukrajinského původu“.
Jenom Vás pokřtili, nebo jste chodil i na pravidelné bohoslužby?
Pokřtili mě v roce 1951. Přes zahradu jsme chodili do kostela každou neděli. Pamatuji si, jak jsem s bázní přistupoval k popovi, když mi dával svaté přijímání, nebo když mě v dny velkých svátků měl pomazat svatým olejem nebo myrem na čelo. Každý večer jsem se pravidelně modlil Otče náš. A přestal jsem až ve 2. ročníku střední školy ve Zvoleně, protože tam se nikdo kolem mě nemodlil! Ale protože jsem věděl, že mamince by se nelíbilo, kdybych se přestal modlit úplně, udělal jsem si vlastní zkrácenou verzi. A tu se modlím dodnes: Isuse solodkij, ja ťa ljublju. Pomos všitkym ljuějam na sviti a pomos aj meni. (Ježíši sladký, já tě miluji, pomoz všem lidem na světě a pomoz i mně.) Nevím, proč jsem si to tak zkrátil. Asi z pohodlnosti.
Ve Zvoleně jste navštěvoval dřevařskou průmyslovku, ale po maturitě jste se hlásil na bohosloveckou fakultu do Prešova…
Na bohosloveckou fakultu jsem se přihlásil, protože moje mamka chtěla, abych byl pravoslavný kněz. Můj bratranec, Štefan Ženčuch, tam již studoval. Později v osmašedesátém odešel do zahraničí a dnes je americkým pravoslavným knězem. Jenže já jsem to zkusil i na řlozořckou fakultu v Bratislavě, na obor čisté filozofie. A přijali mě na obě vysoké školy. Co teď? Hodil jsem si desetníkem – a padla mi Bratislava. Tak jsem tedy nešel na teologii, ale začal studovat filozofii. Ve třetím ročníku jsem získal individuální studijní plán – a další tři roky jsem pokračoval na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Skončil jsem doktorskou prací na téma „Objektivní zákony vývinu socialistické společnosti a jejich dezinterpretace západními ideology.“
Snad Vás to neurazí – vždyť to zní trochu jako marxisticko-leninská propaganda. Chcete říci, že Vás prostředí univerzity tak změnilo, že se z Vás místo kněze stal nakonec zanícený komunista?
Právě, že já jsem velmi chtěl být komunistou – jenže oni mě stále nechtěli. A to i přes to, že jsem měl dělnicko-rolnický původ. Ty, co studovali marxisticko-leninskou filozofii brali automaticky. Všech třináct mých spolužáků z vysoké školy, kteří studovali čistou filozofii vzali také do strany, jenom mě ne. Víte, že jsem z toho měl mindrák? 1.května 1971 jsem nastoupil do Československého kulturního střediska v Berlíně. A pořád nic. Psal jsem i dopisy na vyšší místa s dotazy, proč mě nechtějí? Až v roce 1985 jsem definitivně pochopil, že se do strany nedostanu a že patřím jinam. Tak jsem zažádal o výjezdní doložku na západ – a tu jsem dostal! A víte, že jsem se dodnes nedozvěděl, proč mě soudruzi nechtěli?
Máte i vysokoškolské vzdělání uměleckého směru… jak jste se vlastně dostal ke studiu na druhé vysoké škole, k dokumentární režii na FAMU?
Studium jsem začal až ve třiceti letech, poté, co jsem promítl svůj amatérský snímek o rodné obci Starina. Natočil jsem pak celkem sedmnáct řlmů, z toho jen dva byly dobré. Ty také putovaly po různých festivalech. A těch zbylých patnáct… (mávne rukou).
Tak vzácná sebekritika, to jsem ještě z úst tvůrce neslyšela.
Většina režisérů si myslí, že jsou talentovaní a všechny jejich řlmy jsou vynikající…Jenže já jsem upřímný. A tak upřímně říkám, že těch patnáct jsem udělal pro peníze. Tenkrát bylo možné začít podnikat prostřednictvím Podniku zahraničního obchodu Artcentrum Praha. Tak jsem se do toho pustil. Chtěl jsem si zařídit vlastní studio – mít kameru, střižnu. To se mi podařilo přibližně v době, kdy došlo k pádu železné opony – a najednou jsem poznal, že všechno to, co mám, je naprosto zastaralé a s příchodem nových technologií, západní konkurence už nemám šanci. Tak jsem to ze dne na den zavřel a otevřel galerii.
Obchod se starožitnostmi, to bych pochopila. Ale galerii? To je snad ještě riskantnější podnik, než točit zakázkové videofilmy?! Copak dnes někdo kupuje moderní umění? Ze všech stran slyšíme povzdechy, že doba tvrdého kapitalismu umění vůbec nepřeje a bez státních dotací nemohou galerie existovat… Zřejmě umíte zapůsobit na úřednice v oblasti kultury a svým šarmem vyloudit tučné granty… Ale kdepak. Žádné granty. To jsem zkusil jednou – a teď raději dávám granty sám. Na začátku jsem měl trochu štěstí, nebo jak se říká, měl mě Pán Bůh rád. Pomohl mi půjčkou Karel Gott… Snažím se sám vydělat si prostředky. Sám – a proto, abych svou činností uživil i svých 7 zaměstnanců a odvedl státu všechno, co mu patří. Ne, granty opravdu nesháním, to jsem zkusil jednou – a stačilo to. 
Naopak. Založil jsem nadaci na podporu umění. Nadační fond Trebbia rozdal od února 2007 téměř 1 500 000 na podporu umělců a kulturních projektů. Dávám výtvarníkům stipendium, pomáhám jim vystavit jejich díla. Kromě toho také pomáháme různým potřebným. Někdo se upne na dětské domovy, jiný na další konkrétní občanská sdružení – já jsem za spravedlivost, a tak každý rok podpoříme nějakou jinou nadaci nebo občanské sdružení v České republice. Za rok 2007 naši podporu v lednu 2008 obdrží Konto Paraple pana Svěráka.
Knězem jste se nestal, ale vaše galerie v Praze vznikla také díky přízni premonstrátského kláštera, v jehož areálu se tento kostel nachází…
Kostel sv. Rocha si mě osudově přitáhl. Bylo to tu zatuchlé, špinavé, v zoufalém stavu. Po druhé světové válce byl kostel odsvěcen. Pamatuji si, jak jsem tu stál a říkám si: Bože, dáváš mi kostel? Tak jsem to vzal a sloužím tu již 13. rokem. Svatý Roch je světec, k jehož pomoci se utíkali věřící při morových epidemiích. Část jeho ostatků je mimo jiné uchovávána i v chrámu sv. Víta – ale kdy a proč vznikl právě tento kostel?Svatý Roch ve dvanácti letech osiřel. Pocházel z Francie a vydal se směrem do Itálie. Právě řádily epidemie moru. Nebojácně všude pomáhal nemocným, až nakonec sám onemocněl. Jenže všemocný a milující Bůh ho uzdravil. Ne hned. Nejprve se musel uchýlit do samoty, kde čekal na smrt, ale podle pověsti ho navštěvovali andělé a dodávali mu sílu. Modlil se a žil o samotě na březích krásné italské řeky Trebbie. Teě už víte, proč se náš nadační fond jmenuje Trebbia. Kostel sv. Rocha, zde v areálu Strahovského kláštera na Hradčanech, byl postaven v letech 1602–1612 z iniciativy tehdejšího opata kláštera Jana Lohela za finančního přispění císaře Rudolfa II. Stavba chrámu byla projevem díků za to, že Prahu tenkrát morová epidemie obešla…
Udělujete také evropské ocenění – Ceny Trebbia. Galavečer – letos bylo již po sedmé – a po třetí ho přenášela Česká televize a sledovalo ho více než čtvrt miliónu diváků.
Benefiční galavečer Trebbia každoročně vzniká ve spolupráci Nadačního fondu Trebbia, Státní opery Praha a Galerie MIRO pod záštitou ministra kultury a ČR a nadcházející ročník i pod záštitou primátora hl. m. Prahy. Pro příští rok připravujeme rovněž i Evropský benefiční ples. Galavečer i benefiční dražbu uměleckých předmětů bude opět přenášet Česká televize. Laureáty evropské ceny Trebbia volí Mezinárodní nominační komitét, ve kterém nyní zasedne i exprezident pan Václav Havel. Trebbia je evropské ocenění zrozené v pražském kostele sv. Rocha jako přirozený dějinný průsečík téměř tisíciletého duchovního vývoje na tomto místě a pozitivního vztahu mezi mecenáš i a tvůrci kulturních hodnot.
Nenapadá Vás, že dnešní umění z duchovního hlediska, v sobě může skrývat jistá nebezpečí – a může způsobit „morovou epidemii“, například v myšlení lidí?
Může, ale zastávám názor, že každá lidská duše má právo se vyjádřit. A nese za to následky.
Galerie MIRO má v sobě zvláštní noblesu, která není dána jen architekturou a prostředím, v němž se nachází. Nese v sobě i pečeť svého zakladatele a majitele, který se nezříká své národní a duchovní identity. Jeho životní krédo zní: Věřit v Boha, platit daně, nepodvádět obchodní partnery, nepomlouvat úspěšné, ale naopak – obdivovat je a následovat.
