V srdcích českého lidu zanechal Václav světlou památku. Jeho velikost rostla a národ jej přijal za svého nebeského ochránce. Ve všech neštěstích k němu volá: „Sv. Václave, vévodo české země,nedej zahynouti nám, ni budoucím. Kyrie eleison.“
Byl synem knížete Vratislava, druhorozeného syna Bořivoje a Ludmily. Narodil se asi v r. 907 nejspíše v Praze. Měl dva bratry, Boleslava a Spytihněva. Slovanské jméno Václav píše se staroslověnsky Vjačeslav. Toto jméno bylo dáno Václavovi při křtu, který vykonal kněz slovanského obřadu (tj. kněz náležející nikoliv do latinské, nýbrž do byzantsko-východní sféry, napojené na cyrilometodějskou misii; zřejmě už tato volba slovanského křestního obřadu byla ovlivněna sv. Ludmilou).
Bezpečně víme, že když byl Václav v sedmi letech a měl být dán na studia, pozval kníže Vratislav slovanského biskupa Notaria, aby udělil Václavovi postřižiny podle východního obřadu (obřad obvyklý pouze v Pravoslaví).
Biskup modlil se tehdy stejné modlitby, jaké se při postřižinách i dnes modlí pravoslavná církev. Václav byl již v útlém věku sv. Ludmilou přidržován k učení slovanského písma a knih slovanských. Jeho učitelem byl pravděpodobně slovanský kněz Pavel. Na Budči se naučil Václav ještě latině a řečtině, protože latina a řečtina byly řečmi světovými a latinu potřeboval v kontaktu se západem. Výuka latiny nic nemění na příslušnosti sv. Václava ke slovanské církvi, vždyť i zde byl učitelem jeho slovanský kněz s příznačným jménem Učen.
Mladému knížeti se dostalo tak dobrého vzdělání, jakého často nedosáhli ani vládcové velkých národů; např. císař Ota I. se naučil číst až ve stáří (neobyčejné vzdělání sv. Václava ukazuje, že Čechy v 10. století stály na vyšší úrovni než ve století 11. a 12., kdy už byly formálně převedeny pod západní kulturu; tento kulturní rozvoj v době svatováclavské byl dozajista vlivem cyrilometodějského misijního díla, a potažmo byzantské kultury; bez slovanské církve a jejího duchovenstva by kníže Václav pravděpodobně zůstal analfabetem jako jeho němečtí protějškové). Ale co je nejdůležitější – příklad jeho zbožné babičky, jeho vzdělání a hlavně snaha žít podle svatého evangelia mu pomohly, aby pochopil podstatu Kristova učení.
Zamiloval si je celým srdcem a vedl podle něho svůj život. R. 920 mu v jeho třinácti letech zemřel otec a on se stal knížetem. Poručnicí v zemské vládě mu byla jeho matka Drahoměř. Václav prospíval ve všech křesťanských ctnostech díky základu, který mu dala jeho babička Ludmila. Jakmile převzal vládu do svých rukou (925), dal převést ostatky sv. Ludmily na Pražský hrad do chrámu sv. Jiří a svou matku vypověděl na hrad Budeč.
Václav byl statečným a spravedlivým knížetem, dovedl i ozbrojenou rukou přimět nepřítele k míru a pořádku. Chrámy vystavěl na všech hradech. Neustále se konaly bohoslužby po všechny dny jako u velikých národů. Začal stavět chrám sv. Víta, jehož svaté ostatky získal. Nedovolil ubližovat sirotkům a vdovám, miloval stejnou láskou svůj lid, bohaté i chudé. Ke kněžím byl laskavý a podporoval jejich práci na poli duchovním.
Sv. Václav toleroval latinský ritus, ale podle všech památek sám byl stoupencem slovanského východního obřadu; latinský obřad nezaváděl. Latinské legendy o něm napsané neuvádějí ani jednoho latinského kněze, který by tu za jeho vlády působil.
Jako vládce byl příkladným křesťanem, žil hluboce zbožným a mravným životem, usiloval o rozšíření víry v národě, stavěl chrámy, navštěvoval bohoslužby, konal skutky milosrdenství a lásky. Hodlal se prý stát mnichem či knězem. Lidé, kteří nechápali křesťanské principy, o něm říkali: „Co s ním uděláme? Vždyť je pokažen kněžími a je jako mnich!“ – a snažili se proti němu nepřátelsky naladit jeho bratra Boleslava.
Stal se tudíž obětí intrik svých dvořanů. Jeho mladší bratr Boleslav, pln energie a vládychtivosti, sveden intrikujícími bojary, pozval Václava na svůj sídelní hrad Boleslav na svátek sv. Kosmy a Damiána.
Po svaté liturgii se chtěl Václav vrátit do Prahy, ale bratr ho zdržel na hostinu. Václav byl tajně varován a ponoukán k útěku, leč zůstal. Druhý den v pondělí 28. září (r. 929 nebo spíše 935) ráno se vydal kníže Václav do chrámu na jitřní bohoslužbu. Po cestě na něho čekali spiklenci. Když Boleslav svého bratra dohonil, řekl mu Václav: „Dobrým jsi nám byl včera hostitelem.“ Boleslav na svého bratra vytasil meč se slovy: „Tak tobě chci lepší býti,“ a ťal. Jenže sv. Václav mu meč vyrazil a srazil ho ke svým nohám. Boleslav volal na pomoc své zbrojnoše. Sv. Václav se chtěl před přesilou schovat v chrámu. Vrahové ho však dostihli a nakonec zabili u zavřených vrat chrámu, kde jeho tělo rozsekali.
Kněz Krastěj omyl jeho tělo a potom je položil v chrámu. Tři dny leželo tělo knížete v chrámu a krev nepřestávala prýštit z jeho ran – jako by byl stále živý.
Prolitou krev Václavovu nebylo možno smýt z dlažby. Až po jeho pochování náhle zmizela před očima všech. Pohřbu se zúčastnil i slovanský kněz Pavel, vychovávatel Václavův, který přijel z Prahy (nejspíše on sepsal první životopis a zprávu o umučení sv. Václava).
Vraha však stíhalo špatné svědomí. Po třech letech se Boleslav ze svého strašného skutku kál a 9. března, o první velkopostní neděli, která je v pravoslavném východním kalendáři zasvěcena všeobecnému usmíření, nechal svaté ostatky svého bratra vyzdvihnout z hrobu, přenést je do Prahy a se ctí pochovat v chrámu sv. Víta. Tím v podstatě nechal vykonat oficiální svatořečení svého bratra, jehož zabil. Byl to akt veřejného pokání.
Při přenášení svatováclavských ostatků do Prahy se děly zázraky. Latinská církev v prvních dobách nepřála
jeho památce. Latinský mnich Vavřinec na Monte Casino, píšící v 10. století, legendu o Václavovi uvádí v předmluvě: „Nemusíme se báti štěkotu jistých lidí,“ tj. těch, kteří píší proti Václavovi. Ještě roku 1635 děkan kapituly u sv. Víta Jan kázal proti Václavovi (píše Kalousek). Po Bílé hoře jezuité nechtěli ve smyslu zákazu papeže Urbana VIII. Uznávat Václava za světce (jezuité prohlašovali sv. Václava za „samodělného světce“ – tj. že si ho národ sám udělal, vymyslel).
Teprve papež Kliment X. v r. 1670 (a další v r. 1729) zavedl definitivně jeho svátek v latinské církvi. Příčinou tohoto vlažného vztahu latiníků k památce Václavově bylo, že sv. Václav náležel ke slovansko-východní církvi. Roku 1729 bylo okázale oslavováno svatořečení Jana z Pomuku, ale pozdější jubileum 900 let od zabití sv. Václava bylo latinskou církví pominuto skromně a tiše.
Na Rus proniklo uctívání sv. Václava ihned po jeho smrti. Slovanská církev tenkrát spojovala Čechy s Ruskem. Již vnuk sv. ruského knížete Vladimíra přijal jméno Václav (nar. 1036) a to se tam opakovalo do r. 1226 pětkrát, kdežto v české panovnické rodině (polatinštěné) se jméno Václav objevuje až v r. 1230. (Máme-li na zřeteli skutečnost vyhlazování všech stop po slovanské cyrilometodějské církvi v Čechách v době, kdy byla Čechům vnucena latinská orientace, můžeme s jistotou tvrdit, že památka sv. Václava se nám zachovala jen díky ruské pravoslavné církvi, kde byl sv. Václav vroucně uctíván téměř od okamžiku jeho mučednictví až doposavad.
Stejně tak děkujeme východním pravoslavným Slovanům za zachování staroslověnských literárních památek o sv. Václavu a Ludmile adal.)
V srdcích českého lidu zanechal Václav světlou památku. Jeho velikost rostla a národ jej přijal za svého nebeského ochránce. Ve všech neštěstích k němu volá: „Sv. Václave, vévodo české země, nedej zahynouti nám, ni budoucím. Kyrie eleison.“ Pravoslavní Čechové a Moravané věří, že právě na přímluvy sv. Václava byl zachován český národ, uchránil si svou národní a slovanskou identitu a konečně – udrželo se v něm přes všechno pronásledování a vyhlazování svaté Pravoslaví.
Památka sv. Václava se slaví v pravoslavné církvi dvakrát do roka – 28. září (den jeho mučednictví) i 4. března (den přenesení ostatků).
Převzato z www.orthodoxia.cz
Pravoslavné modlitební vzývání sv. Václava:
Tr o p a r ( 3 . h l a s ) :
Svatý mučedníku, kníže Václave,
národa slovanského nebeský ochránce,
pros milostivého Boha,
aby chránil nás a spasil duše naše.
Tr o p a r z G o r a z d o v a s b o r n í k u
(v původní službě sedálen z jitřní; 4. hlas):
Dnes andělé s lidmi spolu se radují,
nebe i země oslavují památku tvou, svatý Václave,
i my hříšní snažně tě vzýváme:
pros za nás Boha,
aby všeliké bídy a viditelných i neviditelných nepřátel zbavil nás,
kteří ctíme přesvětlou památku tvoji.
K o n d a k ( 1 . h l a s ) :
S andělskými zástupy sloužíš Bohu,
blažený z Jeho nevýslovné krásy a dobroty,
a načerpav z ní dobrodiní daru zázraků,
Václave, kníže náš blahoslavený,
všem, kdo se ke svatosti tvé utíkají s vírou,
jsi pramenem podávajícím uzdravení.
fotoreportáž
