Kuzenkov P. V.: Práva na Stavropigii – církevní tradice a nároky Fanaru
Nedávný incident,při kterém se Konstantinopolský patriarcha pokusil založit svůj stavropigiální monastýr na cizím kanonickém území – v českém městě Vilémov, v olomoucko-brněnské eparchii Pravoslavné církve českých zemí a Slovenska – prohloubil diskuzi kolem tohoto církevního institutu, který je považován za jednu z výsad nejvyššího církevního úřadu. Stavropigie byla a je do nynějška tradičně považována za pravomoc představitelů jednotlivých autokefálních místních církví. Bouřlivé církevně-politické spory posledních let odhalily hluboký rozpor v chápání hranic kanonické jurisdikce mezi místními autokefálními církvemi, orientovanými na patristické a byzantské kanonické církevní tradice, a Konstantinopolským patriarchátem, který vznáší své nároky podle nějaké nové ekleziologie, založené na „východním papismu“ a manipulaci s kánony a ekumenickou globalistickou demagogií. Arcibiskup Konstantinopole a Nového Říma, používající svůj starověký čestný titul „Ekumenický patriarcha“ tvrdí, že rozšiřuje svou jurisdikci, více méně na „celý svět“ (ekumenický) – s výjimkou těch území, na nichž existují jiné místní autokefální církve. Nečekaně se však ukázalo, že to neplatí bez výjimek. Konstantinopol se rozhodl rozšířit svoustavropigiální pravomoc na území celé planety Země, a udělat tak rozhodný krok k plné symetrii s římsko-katolickým učením o univerzální jurisdikci západního stolce sv. Petra – římsko-katolické církve. Na rozdíl od katolíků však nově vznikající „ortodoxní papežové“ nemají dogmatický, církevní ani právní základ...